"Máte tam ...," nedokončila otázku.

"Ano - přítele. Kdysi jsme byli velmi dobří přátelé. Chudák, nedržel se správné cesty. Sicejsem si slíbil, že ho navštívím, ale děsí mě to."
Harlow neměl žádného přítele v žádném vězení. Zamyšleně se na něj podívala.
Není to tak hrozné. Já jsem tam už byla," řekla bez "
rozpaků. "Mám tam strýce."
Vážně?" Z hlasu mu zaznělo přesně tolik sympatie a "
porozumění, kolik bylo zapotřebí.
"Za čtyři roky jsem tu byla dvakrát. Přirozeně se mi to protiví. Oddechnu si, až tohle všechno skončí. Je to dost...krušné."
Pomalu se blížili k hotelu.
"Musí to být pro vás příšerné. Litujete chudáka ..." Usmála se. Skoro ho to pohoršilo.
"Ani ne. Asi je to nelidské takhle mluvit, ale vážně ne. Strýc ...," zaváhala, ,;strýc mě nemá rád ajá zas nemám ráda jeho. Jsemjehojediná příbuzná, a takjsem si vzala na starost všechny jeho záležitosti ...," mírně zrozpačitěla, jak by to vysvětlila, " ... a peníze. Je dost těžké vyhovět mu."
To v Harlowovi vzbudilo velký zájem.Ani ve snu by ho nenapadl takovýto aspekt návštěvy.
"Horší by to bylo, kdybych ho měla ráda, nebo kdyby on měl rád mě," zastavila před schody do hotelu. "Takhle vedeme pouze věcné rozhovory, a nic víc."
Přátelsky na něj kývla hlavou a odebrala se do hotelu. Pan Harlow zůstal stát ve dveřích, nepřítomně hleděl do prázdna a přitom usilovně přemýšlel. Nakonec se pomalu vrátil k vystydlé kávě a hned se rozhovořil o počasí a úrodě s nervózním človíčkem, který na něj už netrpělivě čekal.
Byli tam úplně sami. Dvojice z aut zmizely v hluku a zmatku a starší džentlmen se statnou starší dámou odešli na

procházku právě ve chvíli, kdy vstoupil do místnosti. Všechno v pořádku, Ellenbury?"
" "Ano, pane Harlowe," odpověděl človíček horlivě. "Všechnoje v nejlepším pořádku. Vyřídiljsem žalobu, kterou podala na společnost Rata ta francouzská pojišt'ovna, vyřídil jsem ..."
Najednou - z ničeho nic - zmlknul. Harlow se podíval z okna směrem, kam Ellenbury třeštil oči.
Po ulici kráčelo osm vězňů směrem k železniční stanici. Pan Harlow na ně ukázal prstem.
To není příliš příjemný a milý pohled," poznamenal. "
V prorockých chvílích míval sytý a příjemný hlas. "Ale mám dojem, že tvrdí Princetowňané si už zvykli. Asi je přepravují do jiné věznice. Umíte si vůbec představit, jak byste se cítil, kdybyste byl například v_ čele takové skupiny? Spoutáni jako divoká zvířata ..."
"Proboha, přestaňte!" chraplavě vykřikl človíček. "Nemluvte o tom, nemluvte o tom!"
Roztřesenými dlaněmi si zakryl oči.
Strašnějsem se sem bál jít," tiše dodal. "Nikdyjsem tu "
nebyl ... když jsem jel okolo toho hrozného oblouku, málemjsem omdlel!"
Harlow, sledující po očku dveře, se shovívavě usmíval. Nemáte se čeho bát, milý Ellenbury," uklidňoval ho "
otcovským hlasem. "Jájsem vám ten těžký zločin odpustil. Svým způsobem," zdůraznil. "Nevím, jestli by byl soudce stejného názoru. V paragrafech se vyznáte lépe vy. Jistéjéjedno: jste na svobodě, dluhyjsou zaplacené, peníze, které jste ukradl klientům, jsou vrácené a příjem máte - řekněme - uspokojivý."
Človíček přikývl a naprázdno polkl. Rty mu zbělely, a když se pokusil zdvihnout sklenici s vodou, ruce se mu

rožtřásly, takže sklenici raději položil zpátky.