Pod vedením štíhlého dozorce unaveně pochodovali loukou veselí, opálení chlapi ve vězeňských uniformách. Levá! Levá! Levá!
Vězni došli na cestu a zabočili směrem k autu. Velící dozorce se podíval na neznámého elegantního muže podezřívavě, ale v ostatních nevzbudil svědekjejich pohany ani rozpaky, ani tíseň. Pochodovali spíš drze, jako by si uvědomovali, že se neznámý dívá na cenné a neobvyklé divadlo. Dvojice v prvních řadách na něj jen tak po očku mrkly, ale ve třetí řadě se podíval užjen jeden. Druhý nepohlédl ani napravo ani nalevo, skoro se zamračil, ironicky se zašklebil tenkými rty a vyzývavě a opovržlivě trhnul ramenem. Ne na adresu zvědavého diváka,jak si pan Harlow myslel, spíš světa svobodných lidí, které muž v autě reprezentoval.
Pan Harlow se obrátil na sedadle a díval se za kolonou. Za chvíli už vězni přicházeli pod Oblouk zoufalství a zmizeli za zamřížovanou bránou, kterou však z auta nebylo vidět.

Nastartoval, pneumatikami opsal půlkruh a opatrně manévroval, až se dlouhý podvozek obrátil čelem k Princetownu.Tavistock a Ellenbury podle potřeby počkají den nebo týden. Velkou myšlenkuje třeba zformovat a zužitkovat.
Auto tiše zastavilo před hotelem Duchy, vrátný seběhl ze schodů.
"Stalo se něco, pane?"
"Ne. Jenjsem si to rozmyslel. Zůstanu tuještě den. Je apartmá stále volné? Jestli ne, stačí mi pokoj."
Dozvěděl se, že apartmáje volné, a tak mu kufr zase vynesli nahoru.
Vtom ho napadlo, že by Ellenbury - autem by to neměl
daleko - mohl přijet přes slatinu, vždyt' by ho další den v Tavistocku dokonale otrávil. Zdvihl sluchátko a za chvíli slyšel úzkostlivý hlas Ellenburyho.
"Přijed'te do Princetownu. Tvařte se, že mě neznáte. Seznámíme se po obědě v kuřáckém salonku."
Když dorazil Ellenbury, malý, hubený a nervózní človíček s bílými vlasy, seděl pan Harlow u střídmého oběda na místě, odkud bylo dobře vidět neupravené náměstí před hotelem. Hned jak človíček vešel do velké jídelny, rychle se rozhlédl, při pohledu na pana Harlowa sebou trhl a sedl si k nejbližšímu stolku.
V jídelně nebylo mnoho hostů. V protějších rozích obědvaly dva páry, které přijely auty od Torquay, a neustále klábosily. U dalšího stolu seděl starší pán se statnou manželkou a opodál, jako by se stranila ostatních, seděla mladá dívka. Pana Harlowa zajímaly ženy, jen když se nachomýtly k problému, jenž řešil, nebo jako prvek v pokusu, ale když už hodnotil vše, na co se díval, všiml si, že je pěkná, a proto neobyčejná. Převážná část lidského pokolení mu připomínala bídné uličky na periferii, kde lidstvo bydlelo, ajednotvárné obchodní čtvrti, kde si nacházelo obživu.
Jednou stál na jisté rušné ulici ve středníAnglii dvanáct hodin a prohlížel si ženy. Za těch dvanáct hodin přešly okolo něj tisíce a tisíce, alejenomjednujedinou ohodnotil jako obstojně pěknou a dvě jako "ne špatné". Zdálo se mu tedy neobvyklé,. že dívka - viděl ji jen z pofilu -je pěkná. A byla nezvykle pěkná. Oči neviděl, ale co viděl, bylo dokonalé, i plet' byla bez chybičky. Vlasy sejí leskly jako ořech, dokonce i způsob, jak zacházela s příborem, se mu líbil. Věřil, že se dá z rukou vyčíst intelekt. Postava - jakji vystihnout? Pan Harlow ohrnul rty.Ano, graci

ózní - i když ... proč graciózní? Zahloubal se nad kořeny jazyka a vtom děvče zvedlo hlavu a podívalo se na něj. Z profilu byla pěkná, ale ...
"Krasavice," konstatoval v duchu Stratford Harlow , "určitě by mě dokázala dohnat k šílenství."
Navzdory tomu si umínil, že rozčarování riskne. Zajímal se o ní neosobně. V jeho životě sehrály důležitou roli dvě ženy, jedna mladá ajedna stará, takže o ženách uvažoval neovlivněný zkušenostmi. Líbily se mu, nebo nelíbily tak, jako se mu líbila, nebo nelíbila francouzská váza - lze ji obdivovat, i když není bůhvíjak užitečná.
Za chvíli přišel číšník pro talíř.
"Slečna Riversová," odpověděl tichým hlasem na zvědavou otázku. "Mladá dáma přij ela ráno a vrátí se do Plymouthu posledním vlakem. Přijela na návštěvu." Významně se zadíval a pan Harlow zdvihl huňaté obočí.
"Do věznice?" zeptal se potichu. Číšník přikývl.
"Za strýcem - Arthurem Inglem, tím hercem."
Harlow přikývl. Jméno mu bylo povědomé. Ingle...? Kytice, visící květ ... a soudce s rýmou v nose.
Začal asociovat myšlenky a rekonstruovat. Kytici viděl u soudu v Old Baily - nosíj i tam každý soudce. Zvyk pochází ze starých dob, kdy se ještě věřilo, že kytička léčivých bylin ochrání jeho milost pana soudce před malárií v Newgate. Když soudce kladl kytici na poličku, vypadly z ní tři bedrníky a dopadly koncipistovi přímo na hlavu. Už si vzpomíná! Ingle! Asketická tvář, zkřivená zuřivostí. Ingle, herec. Falšov~l peníze a podváděl. Až ho nakonec dopadli. Stratford Harlow se pousmál. Vzpomněl si nejenom na jméno, ale i na tvář. Dopoledne ho přece viděl mezi vězni. Ironicky se šklebil a trhnul ramenem. Skutečně - byl to Ingle.
A byl to herec. Do Princetownu se vrátiljen proto, aby si to ověřil.
Pan Harlow zvedl hlavu. Zahlédl dívku, jak špěchá ven z jídelny. Vstal a vyšel za ní, ale hala už byla prázdná. Vybral si tedy nejodlehlejší stůl a zazvonil, aby mu přinesli kávu a doutníky. Za chvíli vešel Ellenbury, jenomže vtom pana Harlowa zaujalo něco zcela jiného. Oknem uviděl slečnu Riversovou. Mířila k poště. Harlow na nic nečekal a pomalu slečnu následoval. Když vstoupil do místnosti plné přepážek, kupovala zrovna známky.
S potěšením konstatoval, že i její hlas má všechny vlastnosti, jaké si člověk může přát.
Osmačtyřicetiletý muž má různá privilegia a umí nalézt možnosti, které by ve dvacetiletém muži vzbuzovaly rozpaky. "Dobrý den, slečno. Vy také bydlíte v hotelu, že?" Pozdravil s úsměvem, jenž Ize nazvat otcovským.
Podívala se na něj a usmála se. Usmívá se příliš vesele, pomyslel si, to je smutné - po návštěvě ve vězení: "Obědvalajsem v Duchy, ale nejsem tam ubytovaná. Tohle městečko je hrozné!"
"Má ale i své krásy," zaprotestoval Harlow.
Hodil na pult šestipencovou minci a vzal sijedenjízdní řád. Chvíli počkal, a když slečna vycházela z pošty, jakoby nic se k ní připojil.
"Je i romantické," pokračoval. "Je tu například hostinec Feathers. Je tu i dům, který postavili francouzští váleční zaj atci."
Z místa, kde se zastavili, byla z věznice vidět pouze špičkajednoho z vysokých komínů.
"Samozřejmě, to druhé místo je hrozné - hrozné! Snažil jsem se donutit se a vstoupit dovnitř, ale asi to nedokážu."