PanaStratfordaHarlowaspěchnijaknelákal. Byl podle jakéhokoliv kritéria příslušníkem blahobytné třídy a kromě přiměřené zahálky holdoval i přiměřené zvědavosti.
Pana Harlowa upoutávaly nejvšednějšíjevy. Měl všechny potřebné vlastnosti pozorovatele a potěšení mu nekazila sentimentalita, slabina, která tak zhoubně působí na přesnou soudnost.
Leonardo da Vinci byl schopný stát u popraviště a na lešeníjako na vlastníW pracovním stole a skicovat agonie mučeného zločince. O Leonardovi smýšlel pan Harlow, nevelký ctitel malířů, dobře. I on se dokázal zastavit u scén, od,kterých průměrný člověk rychle uhýbá. Uměl se zastavit - i když doopravdy spěchal - při pohledu na zapadající podzimní slunce, ale ne, aby sejím poeticky kochal, pouze aby si zapamatoval jeho neobyčejnou krásu.
Byl to osmačtyřicetiletý chlapjako hora, světlovlasý a malinko proplešatělý. Vyholená tvář bez vrásek, pokožka bez vady. Šedivé oči se sice nepokládají za krásné, ale pan Harlow vzbuzoval zbarvením svých očí v mnohých citlivých lidech přímo úžas -jako by byly nevidomé. Nos měl velký a dlouhý, od kořene do konce stejně silný. Rty sytě červené, masité a téměř stále ohrnuté. A nakonec kulatou bradu s jamkou uprostřed a nezvykle malé uši.
Výkonné auto odstavil na okraj cesty, pravými koly až na zelený pás, a potom se s rukou na volantu díval na muže řadící se na louce. V takovýchto chvílích rozjímání a snění se panu Harlowovi rodily v hlavě skvělé myšlenky a velké plány se vynořovaly odkudsi, kam lidské oko nedohlédne. A zajímavé je, že ho pokaždé inspirovala věznice.
Pana Harlowa upoutávaly nejvšednějšíjevy. Měl všechny potřebné vlastnosti pozorovatele a potěšení mu nekazila sentimentalita, slabina, která tak zhoubně působí na přesnou soudnost.
Leonardo da Vinci byl schopný stát u popraviště a na lešeníjako na vlastníW pracovním stole a skicovat agonie mučeného zločince. O Leonardovi smýšlel pan Harlow, nevelký ctitel malířů, dobře. I on se dokázal zastavit u scén, od,kterých průměrný člověk rychle uhýbá. Uměl se zastavit - i když doopravdy spěchal - při pohledu na zapadající podzimní slunce, ale ne, aby sejím poeticky kochal, pouze aby si zapamatoval jeho neobyčejnou krásu.
Byl to osmačtyřicetiletý chlapjako hora, světlovlasý a malinko proplešatělý. Vyholená tvář bez vrásek, pokožka bez vady. Šedivé oči se sice nepokládají za krásné, ale pan Harlow vzbuzoval zbarvením svých očí v mnohých citlivých lidech přímo úžas -jako by byly nevidomé. Nos měl velký a dlouhý, od kořene do konce stejně silný. Rty sytě červené, masité a téměř stále ohrnuté. A nakonec kulatou bradu s jamkou uprostřed a nezvykle malé uši.
Výkonné auto odstavil na okraj cesty, pravými koly až na zelený pás, a potom se s rukou na volantu díval na muže řadící se na louce. V takovýchto chvílích rozjímání a snění se panu Harlowovi rodily v hlavě skvělé myšlenky a velké plány se vynořovaly odkudsi, kam lidské oko nedohlédne. A zajímavé je, že ho pokaždé inspirovala věznice.