KDO JE ROMANTIČTĚJŠÍ

Ač se to zdá na první pohled absurdní, jsme to my, muži. Navzdory tvrzení, že jsme cynici, kteří myslí jenom na to jedno, navzdory tomu, že mluvíme i jednáme hruběji, neurvaleji a sprostěji, jsme to my, muži, kteří jsme v 99-ti procentech autory hudebních skladeb a básní, neboť tímto způsobem odlehčujeme přemíře citu, který nás svazuje. Ženy zřejmě touto svazující přemírou citů netrpí. Proto nemají ve svých řadách Beethoveny, Čajkovské, Dvořáky a nekonečnou řadu dalších skvělých mužů. Jestliže tvrdí, že v uplynulých staletích neměly možnost dosahovat takového vzdělání, jako muži (i když stovky nejrůznějších komtes neměly po celý den nic jiného na práci, než brnkat na spinet a později na klavír), toto století, zvláště v poválečných letech jim přineslo dostatek možností, aby se mezi nimi zrodili Ježci, Gershwini, Šlitrové, Beatles... Nestalo se tak. Na vyprahlém podhoubí ženského srdce se může zrodit nanejvýš nějaká básnířka nebo spisovatelka. Ale hudba si vyžaduje něco více. Ke složení árie Rusalky nestačí jen vzdělání a chuť. K tomu je třeba i přetékající srdce. Jenom muži jsou ochotni z přemíry citu svádět kvůli ženám pistolové souboje, utíkat za nimi z kriminálu a nechat se u nich dopadnout. Jsme to my, kteří uprostřed vlahé noci toužíme objímat se s naší drahou pod hvězdami, kam se ona ovšem nenechá vylákat z diskotéky, na které bude trdlovat, až do samého konce.