Strávím víkend s paní nebo dívkou.

Jsme si sympatičtí, oběma se nám to líbilo. V neděli večer odcházím za svými povinnostmi (rodina, sport, firma atd.) a může se stát, že ji už nebudu mít buď čas, nebo chuť nebo obojí znovu někam pozvat. Tento víkend zůstane v mých vzpomínkách zapsán jako něco příjemného, a ocitnu-li se v místech, kde jsem s touto ženou byl, sevře se mi srdce a nostalgicky si budu zblízka prohlížet vše, čeho jsme se tenkrát spolu dotýkali. Ne ale tak ona. Ona se bude cítit podvedena. Až jednou přijde do těchto míst, budou pro ni představovat jeviště jedné z jejích proher. Řekne si: „Tady jsem jednou jednomu nalítla“. Proč? Vždyť tady strávila pěkný víkend, byla o tom přesvědčena a sama to i tvrdila. Co překvalifikovalo víkend z pěkného na šeredný? Že jsem ji potom už nezavolal? Proč existují v ženách pouze dva druhy pocitů - pocit toho, že je někdo zneužil pro vlastní potěchu, neboť nezaplatil svou duší, a pocit vítěze, získavšího navždy dobyté teritorium, kterýžto pocit se dá v životě tak málokrát zažít? Copak musí být o hrůzu ženskou někam pozvat, protože místo aby mi za to poděkovala, tak mi to jednou vyčte?