Jeden můj přítel

se tuhle neodvážil říci manželce, že hodlá v zimě přelézt severní stěnu Eigeru. Nic menšího! (Pozn.: V době, kdy píši tyto řádky, je již živ a zdráv a ověnčen úspěchem zpět). Bál se jí to říci ne proto, že by se obával vyvolání slz na manželčině tváři způsobených strachem o jeho život riskovaný v tomto sportovně vrcholném a objektivně nebezpečném podniku. Ne, bál se toho, že bude držkovat kvůli tomu, že mu na to praskne 14 dní dovolené, s nimiž měla ona jiné plány. Když jsem se ji snažil na tuto skutečnost připravit, vybafla na mě, že můj kamarád je sobec, protože místo na Kanárské ostrovy (ani já si nedovedu představit tu nudu spočívající ve čtrnáctidenním polehávání na pláži a poflakováním se po snobských hotelech) si jede na Eiger. Na mou námitku, co by se stalo, kdyby on jel se svými kamarády na Eiger a ona pak se svou partou (kterou ovšem nemá a proto jedná tak nevstřícně) na Kanáry, mi odpověděla: „Co bych dělala na Kanárech sama? Je to můj manžel tak ať jede hezky se mnou!“ Převeďme tento výrok do normální řeči a bude nám vše jasné. Bude znít totiž takto: „Ať se hezky zúčastní mého neprogramu!“