ŽIVOT

„Já potřebuju někoho nastálo, tohle by nic nevyřešilo,“ slyší muž občas a dívá se přitom smutně za odlétající nadějí na to, že s ženou, se kterou strávil příjemně odpoledne, skončí ve své útulné garsonce. Ona neví, že to tzv. „stálo“ se nedostavuje a priori, nýbrž a posteriori, ona neví, že řečmi o „stále“ vyvolává v chlapovi na zádech mrazení, tane v domnění, že stejně jako v pohádkách existuje princ, kterého jednou určitě potká, a pouze on bude ten pravý a na stálo a na něj se vyplatí čekat. Neví ale zároveň, jak se pozná princ. Tedy neví, ví, moc dobře ví, proto se již stokrát napálila a ještě stokrát napálí tam, kde okamžitě ztratí hlavu nad jeho šarmem, krásou a výřečností, a proto si teď hraje na obezřetnou v případě upřímného muže, který nedovedl tak silně oslnit a na první pohled zapůsobit. Jako kdyby stupněm oslnění se měřil stupeň stálosti.