Muži

potom kodifikují tento hanebný status tím, že místo aby suše oznámili: „V sobotu jedu na volejbalový turnaj, vrátím se asi v neděli“, začnou již dva měsíce předem škemrat: „16. dubna je turnaj ve volejbale, měla bys něco proti, kdybych jel?“ Tím ji samozřejmě vystaví do role vrchnosti a jí chybí dostatek velkorysosti, aby tuto nezaslouženou roli odvrhla třeba větou: „No samozřejmě, proč bys nejel copak se mě musíš ptát?“. Ne, místo toho si v této roli zalebedí a utuží ji prohlášením na způsob: „To je ještě dlouhá doba, uvidíme, snad to půjde...“, čímž mu říká, že když se bude hodně snažit, tak mu to milostivě povolí. A tak se chlap dva měsíce podbízivě chová a žehlí si to, aby tam s m ě I jet. Ovšem slovo směl, stejně jako dovolit, určovat, trestat a odpouštět, popisuje vztah mezi vrchností a poddaným. Mohu mít obavy, že jdu pozdě do práce (kde mám svého nadřízeného), nebo za povinnostmi, ale nemohu jít domů s pocitem malého kluka, že jdu pozdě. Není přece mojí povinností zpovídat se člověku mě na roveň postavenému, proč přicházím o hodinu jinak, než obvykle, nota bene manželce čumící na seriál.
Někdy se žena ve shora uvedené scéně uchýlí k pseudodemokratickému prohlášení: „Já ti přece nemám co poroučet. Klidně si jeď, ale uvědom si, že ty tvoje volejbaly mě ničí.“ Na tohle ovšem chlap, poučený v oblasti vyvolávání neopodstatněného pocitu viny závistivou manželkou, neskočí.