Sedím v sednici

podhorské chalupy, v níž žije manželčina devadesátiletá babička spolu s nikdy neprovdanou dcerkou, dnes už nejméně šedesátiletou. Kromě nich dvou, mé manželky a její sestry je přítomna i tchýně a obě mé dcery. Úctyhodný babinec je tedy kompletní. Kam paměť sahá, rodí se v tomto rodu pouze ženské.
Kromě mých holčiček se zde s nikým nebavím. Nejen proto, že jsem jediný mužský v tomto ženském pensionu, ale hlavně proto, že zde pro mě nepříjemně houstne ve vzduchu to, co už trochu znám z domova z přítomnosti mé manželky, která v této atmosféře vyrostla. Jde o pocit jakéhosi přehlížení a prokazování té nejformálnější zdvořilosti, jakou projevujeme někomu, koho potřebujeme a zároveň by nám nevadilo, kdyby ho čert vzal. Vím, že kdybych vyhrál olympijskou medaili a chtěl doma nebo zde líčit průběh vítězství, cítil bych, jak kterákoli z těchto žen si v duchu myslí: „Když ti to udělá dobře, tak nám o tom povídej, ale nechtěj po nás, abychom přitom přestaly mýt nádobí“.