Člověk je s kritikou v koncích,

má-li si zamést před vlastním prahem. Mám dvě malé holčičky. Mám je bezmezně rád a snažím se v nich potírat jejich přirozenou ženskou úzkoprsost velkorysejšími projekty. Ve čtyřech letech vyšly v zimě na běžkách na Sněžku, protože lanovka nejezdila kvůli vichřici. V pěti letech měly první záznamy ve vrcholových knihách Prachovských a Adršpašských skal. V šesti letech vystupovaly jako pianistky na podiu, a o co si neřeknou anglicky, to nedostanou. S úzkostí však sleduji, jak se tenčí vzdálenost mezi jejich dětskou bezstarostnou hravostí a obdobím, kdy začnou inklinovat k názorům manželky na to, co všechno se má a nemá, pro což kromě zmíněného „se“ neexistuje žádné jiné zdůvodnění.