Čtyři generace

ženských sedí zde u stolu. V jejich světle muži přicházejí pouze na okamžik, aby navždy zmizeli. Proto jsou všechny mé činy, za něž mě jiní lidé obdivují, manželce ukradené, proto se v této chalupě cítím ne jako člen rodiny, ale jako dočasný host, proto jenom počinům, které mají hmatatelný dopad na současný a budoucí život tohoto ženského rodu, je věnována pozornost. Omýt okno potřebují ode mne, ne zahrát Beethovenovu sonátu. „Německé ani anglické konverzace se holky nenajedí“, slýchávám ob den. Celý ten rod je něco jako tasemnice v lidské podobě, žijící tím nejprimitivnějším způsobem života, která přežívá díky zredukování pestrosti života na šeď nejnutnějších životních úkonů, které jsou povýšeny nade vše. Narozdíl od tasemnice obecné (Taenia solius) dovede tato přežít i po záhubě hostitelově, a to tím, že své funkce, už beztak omezené, dále omezí.