NEPODLÉHEJME SLABOSTEM

Někdy se stane, že ve slabé chvilce zatoužíme tu svou také někam s sebou vzít. Třeba na nějakou víkendovou akci. Čekali bychom u ní radostnou odezvu (kvůli tomu to vlastně děláme), zvláště, když má člověk denně na talíři výčitky, že je sobec a pořád
si někam jezdí sám.
První zklamání zažijeme už při její první reakci. Ihned se totiž z pozice osoby, která mi má být vděčná, vmanévruje do pozice někoho, kdo mi udělá milost. Prohlásí třeba: „Dobře, ale musíš mně za to ve čtvrtek pomoci s nákupem a v pátek se musí vyjet později, protože chci jít ještě předtím k holiči.“. Ale milost ji přece prokazuji já - já si pořádně nezalezu, nezachlastám, nezalovím, nezablbnu, já utratím více peněz za méně zábavy, já budu omezován ve svém přirozeném rozletu a já se budu muset v neděli kvůli ní vracet domů, když ještě ostatní polezou nebo budou rozebírat průběh víkendu v místní restauraci.