Člověk by si myslel

že když si vezme chudou holku (nebo chudou přivandrovalkyni - třeba Rusku), bude mu celý život vděčná, že ji vytáhnul z bídy, nebo si alespoň nebude moc vyskakovat. Tak to ale není. Tak by se choval mužský. Tím, že nikdy nic neměla a najednou přičichla k majetku, se stává rychlokvašnou dámou, prasečkářkou, které je všechno málo, která není s ničím spokojená a která si brzy začne myslet, že si zaslouží mnohem více. Samozřejmě, že se záhy začne chovat, jako kdyby jí všechno patřilo (Není to tak dlouho, co moje „drahá“ sundala ze zdi mé obrazy s poukazem, že to jsou pouhé reprodukce). Je paradoxem, že především holky, které už něco měly a mají a které už někde byly a něco viděly, se dovedou radovat z maličkostí, neohrnují nos nad věcmi, které jich „nejsou hodny“ a nebaží po pozlátku, které jim dříve bylo nedostupné.
Stejně tak by se čekalo, že ženská, které jentaktak „neujel vlak“, bude vděčná nadosmrti tomu, kdo ji od této trapné a pro ženu smutné životní situace zachránil. Ale kdeže! Ona s chlapem, kterého jí pět minut po dvanácté seslalo samo nebe, zachází jak s onucí a kdo by ji neznal, snad by si doopravdy myslel, že na ni celý život čekalo někde deset princů.