To ale neudělá, protože:

a) by to bylo příliš surové zrcadlo její výkonnosti a pohledu do něj se bude snažit se za každou cenu vyhnout
b) za ty peníze si koupí raději voňavku a patnácté šaty, čímž vyřeší i dilema plynoucí z sub a).
Kdyby připustila, že můj čas je cennější, příznivé ekonomické důsledky tohoto chování by sice rychle pocítila, ale to ji zas tak nezajímá (viz. „Proč ženy nemají úctu k majetku“), více ji zajímá její já, aby náhodou nedělala víc než její partner, a protože je to pro ni výhodné, rozhodujícím kritériem intenzity a účinnosti práce je množství stráveného času. Z toho vyplývá i neochota přizpůsobit se časově na mužovu harmonogramu. Příkladem za všechno budiž tento rozhovor: Muž: „V sobotu jedeme pryč, v pátek děláš do tří. Nemohla bys dojet do servisu vyměnit tu sjetou pneumatiku? Já přijdu z práce až někdy v sedm večer.“. Žena: „Nemohla, protože jdu k holiči. Jednou za uherskej rok jdu k holiči, tak mě s ničím neotravuj.“. Tisíckrát můžete marně argumentovat tím, že holiče má hned vedle kanceláře a že tam tudíž může jít kdykoli, a nakonec si buď vezmete na pátek dovolenou, nebo se neodjede.
Obecně pak platí, že ženy pozřou mužským čas v neomezeném množství, nikdy ho nebudou mít dost a vždy nás budou zasypávat výčitkami, že jim ho věnujeme příliš málo. Je tedy bláhové se po této stránce snažit ženu uspokojit.