A co mám tedy dělat já?

Pošlapat nadání svých dcer a až dorostou do požadovaného věku, nedat je na studie? Doufat, že se realizují v umění, což by byl pro mě rozumný kompromis? Tato kniha má poučný charakter a autor by měl znát (alespoň teoreticky) odpověď. Nuže, mělo by se mi podařit jim vštípit do hlavy, že cokoli vystudují, vyučí se nebo zvládnou, dělají ne kvůli další kariéře, ne kvůli tomu, aby se jednou staly ředitelkami kovohutí, ale kvůli sobě, kvůli tomu, aby se dozvěděly více o světě a tím pádem si ho lépe užily, aby lépe viděly a chápaly skutečnosti, aby se domluvily v cizině, aby to samé umožnily i další generaci a snad až někdy po dospění svých dětí, budou-li chtít, se o nějakou kariéru pokusily. Primárním jejich zájmem však musí být to, v čem je jejich role nezastupitelná - milující manželka a matka vytvářející rodinné zázemí. Schrödingerovu rovnici či úspěšné právničení zvládnou muži také. Proto tolik oceňují to, co nedovedou sami.
Bohužel, hodně „moderních“ žen tuto roli považuje za méněcennou, neuvědomujíce si, že je to role, v níž budou v největší duševní rovnováze a tudíž nejšťastnější. Hrůza „moderních“ rodin v USA budiž varováním.