Když v uplynulých staletích monarchové hodlali oženit syna,

zkoumali vedle území a statků, které by sňatkem mohli získat, i rodokmen budoucí manželky, aby zjistili, s jakou pravděpodobností se v jejím rodě vyskytují mužští potomci, aby byl s vyšší pravděpodobností zaručen mužský následník. To prozrazuje letitou empirickou zkušenost s tím, že ženy jistým způsobem mohou ovlivnit to, dorazí-li k jejich vajíčku spermie X nebo spermie Y.
Dnešní věda již stanovila a změřila váhový rozdíl, rozdíl pohyblivosti, citlivosti na pH a další faktory, kterými se od sebe oba druhy spermií liší. Stačí například nepatrná odchylka pH v poševních sekretech ženy, aby preferenčně hynuly nebo zpomalily postup spermie X a nešťastný otec toužící po synovi se po šesti dcerách dočká sedmé.

ZA POHLAVÍ DÍTĚTE JE ÚDAJNĚ BIOLOGICKY ZODPOVĚDNÝ OTEC

Toto tvrzení je založeno na základním učebnicovém faktu o ženském a mužském genotypu. Krátce, mužský genotyp XY při meiotickém dělení dává vzniknout spermiím X a Y. Ženský genotyp XX poskytuje pouze vajíčka typu X. Spojením spermie s vajíčkem vznikne tedy zygota buď typu XY nebo XX s pravděpodobností 1:1, podle toho, oplodní-li vajíčko spermie X nebo spermie Y. Z této úvahy plyne potom unáhlený závěr, že ženy biologicky poskytují pouze X pohlavní alelu a nemohou tudíž pohlaví dítěte v žádném případě ovlivnit.

MED KOLEM ÚST

Ženy většinou odmítají si připustit, že vyřčené lichotky se nezakládají na pravdě, ale mají pouze jeden cíl: usnadnit jejich svedení. Z tohoto důvodu poslouchají raději lichotky týkající se jejich intelektu než lichotky týkající se jejich tělesných proporcí bez ohledu na to, že lichotky prvého typu jsou většinou naprosto nepravdivé. Protože ve své povrchnosti a nesoudnosti si vždy nějakým způsobem tu kterou lichotku zdůvodní („Ještě to s tou mou nadváhou asi není tak špatné.“), nemusíme se prakticky obávat, že některá lichometnická tvrzení přeženeme a dostaneme se do trapné situace. Naopak - čím více, absurdněji a častěji něco takového proneseme, tím více se v jejích očích přiblížíme ideálu „Prince‘: Jak schizofrenně musí na ženy působit, že řekneme-li jim, že jsou sexy, znamená to pro ně nejvyšší lichotku a zároveň je ponižuje pocit, že jsou „pouhým“ sexuálním symbolem. Jak by asi na ženy, které ponižuje představa být degradována jen na předmět sexuálního zájmu mužů, působilo opačné prohlášení: „Jsi inteligentní, moudrá, odvážil bych se s tebou podniknout jakékoliv dobrodružství, jenom po mě nechtěj, abych s tebou šel někdy do postele. To si nedovedu vůbec představit, v tvém případě mě tam nic netáhne.“. Zajisté by se cítily uraženy a autora podobného prohlášení by nenáviděly.

ukecávání

Každý, kdo se někdy zabýval ukecáváním žen, ví, že velice účinnou zbraní je tzv. mazání medu kolem úst. Zdůrazňovat, jak je dotyčná inteligentní, nevšední, jaký má cit pro oblečení, jak úžasné zážitky jsme se od ní dověděli, jak dobře vaří kávu, zpívá, lyžuje, tancuje a tento výčet by mohl pokračovat do nekonečna.
I my mužští si v naší ješitnosti ledacos vyslechneme rádi, ale natolik zase nemáme zaslepený cit pro realitu, abychom v případě, že se nám prokazované lichotky diametrálně rozcházejí se skutečností, nezbystřili a neřekli si: „Bacha, tady něco nehraje.“. Ne tak ale ženy. „On mě ten Angličan říkal jakou mám výbornou výslovnost...“ chlubí se kamarádka druhé a je touto prázdnou lichotkou anglickým svůdcem už napůl získána. „Kolega v práci mi dnes říkal jak mně ty nové šaty sluší, to ty by sis nevšiml.“ vytýká manželka manželovi, myslíc si, jak špatně se vdala.

NEOCENĚNÍ VELKORYSOSTI

Velkorysost mužů je pro ženy samozřejmostí. Spoléhají se na ni, kalkulují s ní, a hlavně - považují ji za něco samozřejmého, takže i po získání výhod se necítí být nikterak zavázány. Příklad: Chlap u rozvodu řekne: „Vezmi si to všechno - auto, byt, zařízení, připadlo ti dítě, tak ať netrpíte nouzí.“. Jednoho dne pak u ní zazvoní a požádá: „Mám příští týden nutnou služební cestu, nemohl bych si teď na neděli vzít kluka místo příští neděle?“. A bývalá manželka mu řekne, že ne. Neřekne si (manželka), že když chlap se k ní zachoval velkoryse, tak ona by teď alespoň náznakem se mohla zachovat podobně k němu. Ne, ona necítí tu potřebu, pro ni bylo předchozí mužovo jednání samozřejmostí, tak proč by ona měla teď ustoupit.
Aby si nepřipadaly tak hloupě, nazývají projevy velkorysosti galantností či mužskou pozorností, čímž z těchto vlastností činí něco naprosto přirozeného a nevýjimečného. Žádná si nikdy neřekne: „To jsem zase jednou dostala morální facku. Takhle frajersky bych se nikdy zachovat nedovedla.“. Tohle je, bohužel, způsob mužského myšlení.

Navíc,

vmanipulováním se do pozice, že se vlastně uvolnila k něčemu, co jsem po ní chtěl, mě staví do situace člověka, který za všechno může a nese zodpovědnost za případné nedostatky, počínaje nepřízní počasí, přes nevhodné ubytování až po uvedení do společnosti, která jí nevoní. Místo očekávaného „Tady je krásně“ či „To je dobře, že jsme si vyrazili spolu“ uslyšíme velmi pravděpodobně remcání jako: „Koukej jaká je zima, to byl nápad, že jsem radši nezůstala doma“, nebo „To je hrozný, jak se vy chlapi mezi sebou bavíte, je mně z toho nanic“, případně „Ty se bavíš, lezeš si, a co já tady?“ A až se večer ve zpívající hospodě budeme koukat na její nudou nafrněný obličej signalizující: „Pojď už, prosím tě, odsud“, řekneme si: „Že já debil jsem tu krávu sem tahal!“.

NEPODLÉHEJME SLABOSTEM

Někdy se stane, že ve slabé chvilce zatoužíme tu svou také někam s sebou vzít. Třeba na nějakou víkendovou akci. Čekali bychom u ní radostnou odezvu (kvůli tomu to vlastně děláme), zvláště, když má člověk denně na talíři výčitky, že je sobec a pořád
si někam jezdí sám.
První zklamání zažijeme už při její první reakci. Ihned se totiž z pozice osoby, která mi má být vděčná, vmanévruje do pozice někoho, kdo mi udělá milost. Prohlásí třeba: „Dobře, ale musíš mně za to ve čtvrtek pomoci s nákupem a v pátek se musí vyjet později, protože chci jít ještě předtím k holiči.“. Ale milost ji přece prokazuji já - já si pořádně nezalezu, nezachlastám, nezalovím, nezablbnu, já utratím více peněz za méně zábavy, já budu omezován ve svém přirozeném rozletu a já se budu muset v neděli kvůli ní vracet domů, když ještě ostatní polezou nebo budou rozebírat průběh víkendu v místní restauraci.

Proč také raději sama nebo se mnou někam nevyrazila? Protože ji to nebaví, protože to neumí, protože nemá motivaci a protože ji více baví zavářet a rýpat se v hlíně. Ať si to klidně dělá, ale ať mi to nepodsouvá za práci. Je to jen snaha o naplnění jejího „neprogramu“, kterého se já odmítám zúčastnit. Já byl na volejbale, ona ryla záhony. Ve volném čase ať si každý dělá, co chce. V mých očích je její činnost také zábavou. A jestli náhodou po celovíkendové námaze sklidí na záhoně mrkve, které si mohu za čtvrthodinovou výplatu koupit v krámě, zavaří kompoty s konečným efektem úspory korunu třicet na kompot nebo omyje okna, aby před sousedkou vypadala přičinlivě, nemůže to vydávat za práci.
Kdyby totiž ve stejnou dobu lyžovala nebo hrála tenis, žádná práce by nikde nechyběla. Alespoň mně ne.