A tak se můžeme přichomýtnout k následujícímu rozhovoru:

„Představte si, paní Blažková, ještě než jeli na hory, tak mu povidám: Nezlom si nikde nohu! A teď mi volal z Vrchlabí, že má nohu v sádře. Kdybych to tomu pitomci neříkala! Ale to je jak házení hrachu na zeď.“
A Blažková jí s největší pravděpodobností neřekne, že nohu si nikdo o vlastní vůli nezlomí a tudíž to není třeba ani nikomu radit, nýbrž prohlásí: „To je úplně zbytečné jim něco říkat. Oni mají stejně svou hlavu.“
A obě, navzájem utvrzeny v nadřazenosti svých myšlenek, odplují do svých příbytků, soucitně přitom míjejíce davy hlupáků příliš hloupých na to, aby si nechali od nich poradit.