KDO JE VLASTNĚ FLÁKAČ

...nazvěme manželství vzájemným používáním pohlavních orgánů a majetku.
Immanuel Kant

Známe to všichni. Vrátíme se z tenisu, hospody nebo lyží a už máme na talíři, že se pořád někde flákáme, zatímco ona je na všechno chudák sama. Pomiňme nyní již diskutovanou otázku intenzity našeho a jejího vydělávání peněz a podívejme se, co to je to „všechno“, na které je sama. Zjistíme, že zatímco my jsme se někde „flákali“ (provozování nějaké záliby není ale nikdy flákáním) ona vyplela záhony, umyla okna a zavařila kompoty. Ale proč to dělala? Okna myla před 14 dny a kromě ní si nikdo nevšiml, že by propouštěla málo světla. Kompot si můžu koupit v sámošce, beztak jich nikdy nesníme za zimu padesát a příští rok se polovina z nich vyhodí. A kvůli záhonkům, které po pravdě řečeno mi mohou být ukradené, také nehodlám přijít o turnaj.
KDO JE VLASTNĚ FLÁKAČ
...nazvěme manželství vzájemným používáním pohlavních orgánů a majetku.
Immanuel Kant

To ale neudělá, protože:

a) by to bylo příliš surové zrcadlo její výkonnosti a pohledu do něj se bude snažit se za každou cenu vyhnout
b) za ty peníze si koupí raději voňavku a patnácté šaty, čímž vyřeší i dilema plynoucí z sub a).
Kdyby připustila, že můj čas je cennější, příznivé ekonomické důsledky tohoto chování by sice rychle pocítila, ale to ji zas tak nezajímá (viz. „Proč ženy nemají úctu k majetku“), více ji zajímá její já, aby náhodou nedělala víc než její partner, a protože je to pro ni výhodné, rozhodujícím kritériem intenzity a účinnosti práce je množství stráveného času. Z toho vyplývá i neochota přizpůsobit se časově na mužovu harmonogramu. Příkladem za všechno budiž tento rozhovor: Muž: „V sobotu jedeme pryč, v pátek děláš do tří. Nemohla bys dojet do servisu vyměnit tu sjetou pneumatiku? Já přijdu z práce až někdy v sedm večer.“. Žena: „Nemohla, protože jdu k holiči. Jednou za uherskej rok jdu k holiči, tak mě s ničím neotravuj.“. Tisíckrát můžete marně argumentovat tím, že holiče má hned vedle kanceláře a že tam tudíž může jít kdykoli, a nakonec si buď vezmete na pátek dovolenou, nebo se neodjede.
Obecně pak platí, že ženy pozřou mužským čas v neomezeném množství, nikdy ho nebudou mít dost a vždy nás budou zasypávat výčitkami, že jim ho věnujeme příliš málo. Je tedy bláhové se po této stránce snažit ženu uspokojit.

Žena nikdy nepochopí,

co je to mužův čas. Polyká ho jako limonádu, kolik ji ho dáte, tolik ho zhltne, ale sama nemá kdy, jde-li si koupit klobouk.
Jacob Wassermann

Ve svém sobectví dávají ženy rovnítko mezi hodnotou času mužů a svého času. Je nezajímá, že my za hodinu vyděláme pětkrát tolik než ony. Klidně pronesou: „Přitáhls z práce až v šest večer, tak ať tě ani nenapadne jít teď psát faktury na počítači. Já jsem na všechno sama, na celou domácnost, tak koukej taky něco dělat“. Neuvědomí si přitom, že moje hodina na počítači se nerovná hodině uklízečky, kterou bych měl místo toho doma dělat. Nechápe, že když mě nechá na pokoji, za dvě hodiny vydělám tolik peněz, že si může najmout uklízečku na celý den.

Děti pro svůj plnohodnotný vývoj potřebují oboustranný vliv rodičů. Časová zaneprázdněnost už beztak snižuje počet hodin strávených hrou nebo kontaktem s rodičem na takové minimum, že je tragické toto minimum ještě dále dělit dvěma. Hlavně však polarita obou vlivů - velkorysost přístupu k životu pěstovaná mužskými na jedné straně i přehnaná pořádkumilovnost a úzkoprsost ženských na straně druhé - může dítěti přinést správné informace, z nichž si samo sestaví vyvážený úsudek, nacházející se někde uprostřed...

Nedosti na tom,

ona v něm systematicky a postupně vytváří nenávist vůči otci. Utrousí každý den dvě tři poznámky snižující otce v očích dítěte, povolí mu, co mu otec zakázal, a v dětské prosté dušičce náchylné k názoru tak vlivného životního souputníka, jakým je matka, se vyvine záporný vztah k vlastnímu milujícímu otci, pokud nechci přímo použít slovo nenávist. Tento efekt byl v poslední době psychologicky zkoumán dětskými psychology po celém světě, kteří tento jev nazvali Syndrom odcizeného dítěte (Parental alientation syndrome) s jednoznačným závěrem - toto matčino chování má absolutně negativní dopad na vývoj dítěte.

SYNDROM ODCIZENÍ DÍTĚTE

Sobeckost se projevuje vždy tím způsobem, že sobec chce něco prosadit či získat bez ohledu na ostatní. Sobeckost některých žen jde tak daleko, že prosazují své zájmy i na úkor svých dětí, a v tomto případě sobeckost zatlačuje do pozadí i samotný mateřský pud, který je pro dítě podstatnou zárukou jeho správného vývoje.
Jsou případy, kdy u rozvodu je dítě svěřeno do výchovy matce právem, neboť otec je opilec, násilník či drogový „závislák“. Ale nastávají tisíce případů, kdy je matce svěřeno do péče dítě, které otec má rád, rád by je vychovával sám a hlavně mu velmi záleží na tom, co z dítěte bude a chtěl by se na jeho vývoji podílet. Matka ví, že přínos otcovy komponenty výchovy je neoddiskutovatelný a že bez něho bude dítě vychováváno omezeněji, než jak by tomu bylo za spolupůsobení otce. Přesto její sobecká zášť vůči otci zvítězí a začne otce, který pravidelně a v souladu s rozhodnutím soudu dítě navštěvuje, od dítěte separovat pod záminkami nemoci dítěte nebo tím, že prostě v určenou dobu s ním není doma apod.

Člověk by si myslel

že když si vezme chudou holku (nebo chudou přivandrovalkyni - třeba Rusku), bude mu celý život vděčná, že ji vytáhnul z bídy, nebo si alespoň nebude moc vyskakovat. Tak to ale není. Tak by se choval mužský. Tím, že nikdy nic neměla a najednou přičichla k majetku, se stává rychlokvašnou dámou, prasečkářkou, které je všechno málo, která není s ničím spokojená a která si brzy začne myslet, že si zaslouží mnohem více. Samozřejmě, že se záhy začne chovat, jako kdyby jí všechno patřilo (Není to tak dlouho, co moje „drahá“ sundala ze zdi mé obrazy s poukazem, že to jsou pouhé reprodukce). Je paradoxem, že především holky, které už něco měly a mají a které už někde byly a něco viděly, se dovedou radovat z maličkostí, neohrnují nos nad věcmi, které jich „nejsou hodny“ a nebaží po pozlátku, které jim dříve bylo nedostupné.
Stejně tak by se čekalo, že ženská, které jentaktak „neujel vlak“, bude vděčná nadosmrti tomu, kdo ji od této trapné a pro ženu smutné životní situace zachránil. Ale kdeže! Ona s chlapem, kterého jí pět minut po dvanácté seslalo samo nebe, zachází jak s onucí a kdo by ji neznal, snad by si doopravdy myslel, že na ni celý život čekalo někde deset princů.

Tato vlastnost

je však ženám naprosto cizí. Se samozřejmostí si nechají spravit porouchané auto („Ještě že jsou galantní muži“). Je pro ně samozřejmostí, že jim manžel postavil dům (tak co by mu z vděčnosti za to odpustily některé jeho prohřešky), se samozřejmostí se dopouštějí toho, co je popsáno v minulých kapitolách. V kapitole „Tři kategorie žen“ jsme viděli, jak se alespoň zhruba dá stupeň jejich sobeckosti rozeznat v posteli. Sobeckost žen se rovněž projevuje přeceňováním jejich pracovních aktivit: „Co já všechno musím doma udělat a ty nehneš prstem, s ničím nepomůžeš!“ Ona skrz clonu svého sobectví nevidí, že zatímco ona myla nádobí, chlap ležel pod autem nebo opravoval střechu. Ona nevidí, že pět hodin její práce v kanceláři se rovná jedné hodině frmolu, kterou má její muž, pracující třeba jako ředitel filiálky, a že tento frmol mu trvá deset hodin denně. Sobeckost se promítá i do pocitu vlastnictví manžela, kterým se snaží nahradit rovnoprávný vztah s mužem. Sobeckost můžeme vystopovat v odcizování dítěte otci (viz kapitola Syndrom odcizeného dítěte), v prosazování názorů na to, který televizní program se pustí či kam se pojede na dovolenou. Důsledkem sobeckosti je i podsouvání nám již známého neopodstatněného pocitu viny, čehož následkem jsou výtky nejrůznějšího druhu. Sobeckost je i jedním z důvodů, proč ženy (prakticky) nemají potřebu skládat melodie a psát básně mužům. Proč také, vždyť za samozřejmost netřeba ani děkovat, natož skládat symfonie. Typicky sobecké výroky jsou „Kdybys mě měl rád, tak bys...“ nebo: „Tobě je úplně jedno, že já jsem nebyla už rok v divadle“, „Já se tady honím a tobě je to jedno“, „Tobě na mně vůbec nezáleží“. Neomylně svou sobeckost pak prozradí i výrokem: „Jsi sobec, že to dál nejde“. Víme již, že sobeckost, potažmo pak nepřejícnost, je často maskována tzv. žárlivostí. Velmi taktickým manévrem sobeckých žen je schovávání se za rodinu. „Když už to nechceš udělat kvůli mě, udělej to kvůli dětem“, „Už kvůli dětem bys měl nechat toho fotbalu“ (Naopak kvůli nim, abych je uvedl do světa, kde se žije, toho nechat nesmím). Pod pojmem rodina podsouvá nám žena starosti o sebe samu a o svou potřebu, kterou je buď líná zvládnout, nebo si ji neumí zorganizovat.

My muži

máme vnitřní nutkání být vděční za vše, co pro nás někdo vykoná a co se vymyká běžným povinnostem bližního vůči bližnímu.
Tento pocit vděčnosti nás též nutí k tomu, abychom vděčnost projevili sami - penězi, protislužbou, zavázaností. Vděčnost nás svazuje a omezuje. Kvůli tomu, abychom nemuseli být zavázáni vděčností, se pokoušíme zvládnout sami věci, na které nestačíme, nebo neabsolvujeme věci, které bychom absolvovali rádi.

V uších mi už zní typický ženský nelogický protiargument: „Přece se nemusím vyspat s tím svým mužským, kdykoli on má náladu. Mám přeci právo být třeba unavená nebo nemít chuť“. Jenomže o to tu teď nejde. Toto právo jí nikdo neupírá. A kdyby řekla, že je unavená, nikdo ani necekne, ale ona kupčí. Ona de facto říká, že se se mnou vyspí jenom za to, když zaplatím formou slušného chování, a je jí jedno, že během stavby garáže jsem celý den neměl čas ani chuť na zdvořilostní fráze. Kupčení se sexem by bylo ještě opodstatnitelné, kdyby mi nevyčítala každou ženskou, za kterou se ohlédnu. Jak už bylo řečeno, na jídlo můžu jít do hospody, s prádlem do prádelny, ale co se sexuálními potřebami?
Zde se mě žena snaží zahnat do kouta, zneužívajíc moji solidnost a stavíc na faktu, že zahýbat manželce je nemorální a to že jistě neudělám. Jinými slovy, zneužívá mou dobrou vůli. To je podlost sama, a jako k takové se k ní má přistoupit.

KUPČENÍ

Některé ženy ve snaze vykompenzovat tušený rozdíl mezi svou užitečností a mužskou užitečností se snaží uměle přecenit své počiny, investice a sebe samé pomocí toho, že s tím kupčí.
Od nevinného „Takovouhle večeři bys v hospodě neměl“ přes otravnější „Jak se ti sedí v křeslech od mé maminky“ či (přitom když si naléváme mléko) „Kdybys aspoň někdy došel nakoupit, se vším se musím tahat sama“, až po kupčení s vlastním tělem a se sexem. Jestliže po větě „Připadám si jako tvoje pradlena“ bouchneme do stolu a odejdeme s naším prádlem do laundramatu, přijde nám to vše líto. Vždyť my jsme při stavbě domu, kupování nového auta či kopání kanalizační přípojky, také netvrdili, že jsme manželčini zedníci, finančníci či kopáči. Jestliže však po prvním pohlazení nás manželka odbyde a kupčíc se svým vlastním tělem, říkajíc například: „Celý den pro mne nemáš vlídného slova a teď se lísáš“, museli bychom, chceme-li být konsistentní ve svém jednání, se vykopat z postele a jet do bordelu, za milenkou nebo do ulic milenku hledat a tím atakovat samé základy manželství.

NEÚTULNOST DOMOVA

Ženy jsou z pohledu mužů přecitlivělé na pořádek. A v rozumné míře je to dobře. Například Američanky to ve své feministické touze po rovnoprávnosti dotáhly tak daleko, že jsou stejné bordelářky jako chlapi a to jim na přitažlivosti nepřidává. Ovšem opačný extrém je ještě zhoubnější. Domov má být oázou klidu a tepla, v mnoha domácnostech to však vypadá veskrze obráceně. Venku sychravo, všechna okna otevřena, v každém manželka, dcera, tchýně a myje ho a místo tepla domova fouká dovnitř plískanice. Když koukáme na fotbal, hučí vysavač a vedle něj manželka nadává, že bychom mohli někdy vyluxovat my. Musíme se přezouvat už na chodbě. Během úklidu se vyhazují věci, které jsou nám drahé, přičemž o tom, co se vyhodí a co ne, bez konzultace s námi vlastnicky rozhoduje manželka, stejně jako i to, kde co bude stát a co se kam koupí. To vše nedělá z bytu útulek klidu, kam rádi utíkáme jako štvanci před nepřízní osudu, to pouze dělá z deště okap. Pozvěte si kamarády, sedněte si k televizi, chvilku se koukejte na hokej a manželka začne kolem lítat se smetáky, vysavači, práskat dveřmi a ukazovat, jaký je chudák a co všechno musí dělat. Taky by si ráda sedla a koukala, ale nemá čas, nedá jí to, musí uklízet.
Bodejť by pak chlapi, zvláště ti, kteří mají už děti odrostlé, nechodili z práce rovnou do hospody.

Zmínkou o svém příteli

bych chtěl připomenout důsledek fenoménu Prince. Jde o to, že v případě Princů jsou ženy naprosto nekritické a ztrácejí zábrany i odhad reality. Kvůli Princům jsou nešťastné v manželství s „Neprincem“, s Princem jsou nešťastné opět, pokud si jej vezmou, neboť je zanedbává. Všechny své předsudky, rozhodnutí a principy tváří v tvář Princovi odvolají. To by bylo svým způsobem pochopitelné. Vždyť i my muži děláme kvůli krásným ženám šílené věci. Ale je zde jeden velký rozdíl. My to nepopíráme, my pokrytecky netvrdíme, že za těch a těch podmínek bychom s tou a tou nešli, že bychom nikdy nepodvedli svou partnerku, neplísníme vypravěče sprostých anekdot a nestydíme se za to, že nás baví porno. Nevyprávíme, že našim ideálem je chodit za ručičku parkem a že to nejcennější, co můžeme dostat, je kytička fialek.