Kapitola čtyřicátá osmá

Rozeberme si však uvedená prohlášení, po nichž by se chlap, takto nařčený ze sobectví, málem i zastyděl, a přepišme je do ekvivalentních výroků, ovšem v čitelnější formě. Dostaneme:
a) „Já jsem tady ta, které se má věnovat veškerá pozornost a uráží mě a štve, že mám v tvých kamarádech konkurenci“.
b) „Jak to, že na prvním místě se nestaráš o to, jestli já něco nepotřebuji?“.
c) „Jak tě může napadnout se v sobotu dopoledne dospávat, když já jsem se rozhodla uklízet?“.
d) „Ty si jedeš na tenis ausgerechnet teď, když já chci, abys tady byl“.
e) „Já jsem tady od toho, aby se mě dělalo pomyšlení a nezajímá mě, že jsi unavený, musíš ráno vstávat a nebo že by ses chtěl také jednou rozvalit a užívat si jako nějaký paša“.
f) „Když jsem tady já, tak se máš věnovat mně a ostatní ti mají být ukradeni. A odmítáš-li se tím řídit, jdeme pryč!“
Po této analýze už není pochyb, kdo je tady sobec. A stejně, jako se přistižený zloděj mnohdy upřímně diví, když má být potrestán („To přece není moje vina, že nemají kolem zahrady plot!“), stejně se diví i ženští sobci, jsou-li ze sobectví nařčeni. A chlapi, zvyklí hledat chyby především v sobě, jim na tuto nelogickou argumentaci často naletí.