Ženské nitro

je v podstatě charakterizováno dvěma obdobími. Obdobím tzv. čekání na Prince a obdobím rozumu.
Těžkou obžalobou ženské přetvářky při obhajování ctnosti jsou zážitky jednoho mého přítele. Je to modelový typ krasavce s jiskrou v oku a „tahem na branku“, zkrátka typický Princ. Ženy všech věkových kategorií i postavení, od studentek po lékařky, od inženýrek po uklízečky, mu podléhají po stovkách (pochopitelně k závisti nás, jeho přátel). Protože si je vědom toho, že si může naprosto všechno dovolit, klade si kolikrát až absurdní podmínky: „Půjdu s tebou, ale vem s sebou sestru“, „Pojď se mnou do okna, ať nás může sousedka přes ulici pozorovat“, „Napřed půjdeš tadyhle s Jardou a pak se uvidí“. Všechny tyto podmínky a mnoho dalších se ony krásné ženy a dívky snažily vyplnit! Přitom měly spoustu nabídek od slušných hochů, kteří jim místo potupných podmínek nosili růže a srdce na dlani. Těmi všemi opovrhly a při večírkách raději stály frontu před přítelovou ložnicí (a to doslova a do písmene). Vyprávím-li některý z nesčetných příběhů, který jsem s ním zažil nebo o kterém jsem slyšel, některé ženě, otřásá se hnusem a tvrdí, že se jedná pouze o pár netypických žen, které se k něčemu takovému podvolí. Když pak jej posléze potkají, chovají se podobně a jeho jednání omlouvají tím, že to jistě není pravda a k nim že se bude chovat úplně jinak.

Jindy je princem

vysoký tmavovlasý blazeovaný seladon nudné povahy, zajímavý tím, že nic nedovede, neboť osudem do vínku dané vlastnosti mu úplně stačí. Ženy na jeho bezchybný zevnějšek letí, on pochopitelně nemá zájem zabředávat do hlubších vztahů.
Jak Ital s Arabem, tak i on je pravým opakem Prince, ale když posléze od naší milé čekatelky zmizí, nepřispěje tím nikterak k jejímu prohlédnutí. Naopak, ještě ji paradoxně utvrdí v tom, že její koncepce čekání na Prince je správná.
Do fáze rozumu se, bohužel, žena dostává až ve věku, kdy už po ní prakticky na seznamovacím trhu není poptávka. Tato žena už je schopna své dceři říci třeba: „Jestli tě někdy uvidím s nějakým Arabem, tak ti naplácám zadek“. Slyšel jsem od jedné ženy dosáhnuvší již fáze rozumu toto vyjádření o své kolegyni: „Ona je tak žensky blbá“. V této větě je obsaženo překonání úvodní fáze normálně nazývané ženskou blbostí, námi apologeticky iracionálními projevy ženskosti.

Občas se však Princ

zjeví v nepřehlédnutelné formě, alespoň pro většinu českých husiček. Typickým případem je zámožnější Arab či postarší Ital. Česká nanynka zde ihned neomylně rozpozná atributy typického prince a překotně se za některého zulukafra vdá, popř. za ním uteče i s dětmi. Ostatní nány jí závidí, vzdychajíce: „Ona se vdala do ltálie!“, „Ona má Araba!“. A zatím dotyčná sedí někde na italské či arabské vesnici po boku ztroskotance, o kterého by žádná z tamějších žen ani nezakopla. Z vesnice se nešťastnice nemůže hnout, je sledována sousedkami a příbuznými, v arabském světě je prakticky otrokyní vyměnitelnou podle směnného kurzu za x velbloudů, je nešťastná a rozveselí se jen jednou za rok, když přijede na týden dovolené se svými rasově nečistými dětmi a kamarádky ji obdivují, protože přijela zahraničním vozem a „viděla svět“.

Všimněme si,

že po dlouhé období své existence ukončeném až hluboko v postmenopauze setrvávají ženy v přesvědčení, že za nimi přijde Princ. Mezitím mají třeba vážnou známost s někým jiným, dokonce s ním mohou mít i děti a vdát se za něho, ale pořád jsou přesvědčeny, že tohle je jenom dočasné provizorium, tohle není ten Princ, ten ale na ně někde určitě čeká a současný partner může být rád, že se snížily k soužití s ním, když mohly bývaly mít Prince. Čekání na Prince a nepochybování o jeho existenci jim dodává jistotu rozvést se i v případě, že mají několik dětí s relativně solidním manželem. Důsledkem toho je spousta dětí vyrůstajících bez otce, protože Princ se jaksi nedostavil.

Nelogičnost

tohoto pocitu se zvláště projeví v případech, kdy třeba mnohaletý milenec, který nemá zrovna k dispozici byt, pozve svou partnerku, se kterou už x-krát souložil (v parku, v autě, ve vypůjčeném bytě atd.), do hotelu. Zde často slýcháme tvrzení: „Já bych si připadala jako kurva“.
Je jasné, že jsou to ženy, které udržují stupeň promiskuity v únosných mezích, a bohužel jsou to ženy, které mají tak špatný cit pro situaci. Snad je to celé nedílná součást iracionálního obsahu pojmu ženskosti.

Kurva je z definice žena, která souloží pro peníze, a to třeba i s někým, kdo se jí nelíbí. Stává se však často, že muž stráví s ženou příjemný večer, a když má být tomuto večeru nasazen zlatý hřeb, žena kvůli pocitu, že by snad vypadala jako kurva, k aktu nesvolí. Tento pocit je naprosto neopodstatněný, neboť s dotyčným by nešla pro peníze, ale z osobních sympatií. Odvažuji se dokonce tvrdit, že v dnešní době, má-li se už vyvinout trvalejší vztah, vyvine se spíš ze situace, kdy se muž s ženou vyspí, než když si žena pokouší získat muže přehnanou cudností, která je ještě navíc v případě, že muž s ní stráví třeba víkend, nezdvořilá.

A co mám tedy dělat já?

Pošlapat nadání svých dcer a až dorostou do požadovaného věku, nedat je na studie? Doufat, že se realizují v umění, což by byl pro mě rozumný kompromis? Tato kniha má poučný charakter a autor by měl znát (alespoň teoreticky) odpověď. Nuže, mělo by se mi podařit jim vštípit do hlavy, že cokoli vystudují, vyučí se nebo zvládnou, dělají ne kvůli další kariéře, ne kvůli tomu, aby se jednou staly ředitelkami kovohutí, ale kvůli sobě, kvůli tomu, aby se dozvěděly více o světě a tím pádem si ho lépe užily, aby lépe viděly a chápaly skutečnosti, aby se domluvily v cizině, aby to samé umožnily i další generaci a snad až někdy po dospění svých dětí, budou-li chtít, se o nějakou kariéru pokusily. Primárním jejich zájmem však musí být to, v čem je jejich role nezastupitelná - milující manželka a matka vytvářející rodinné zázemí. Schrödingerovu rovnici či úspěšné právničení zvládnou muži také. Proto tolik oceňují to, co nedovedou sami.
Bohužel, hodně „moderních“ žen tuto roli považuje za méněcennou, neuvědomujíce si, že je to role, v níž budou v největší duševní rovnováze a tudíž nejšťastnější. Hrůza „moderních“ rodin v USA budiž varováním.

Kluka bych vychovat dovedl,

snažil bych se z něho udělat fyzicky i duševně silného rafana a pomocí hudby a krásného umění v něm zároveň nezanedbat citovou strunu. Ale holky? Již teď se vědomě brzdím v tom, abych je nezahnal do výchovy pro mužské. Muži nestojí o ženy, které je ve všem předčí. Muži musí mít pocit, že imponují svou silou, dovedností, umem a výdrží. Nositelka Nobelovy ceny ani olympijská vítězka nemá dosažením těchto met usnadněný vstup do srdcí mužů, zatímco opačným směrem to platí. Ani podnikatelské úspěchy a peníze, narozdíl od mužů, ženy nekrášlí. Nejhezčí vlastností ženy je ženskost a ta, bohužel, se sestává především z fyzické krásy a schopnosti vytvářet šťastný domov. Nejsou šťastny ty ženy, kterým se pálí na plotně řízek, protože ve stejnou dobu sedí u počítače a řeší Schrödingerovu rovnici, či kterým vychovávají děti baby sitters, protože ony musí být úspěšnými právničkami či ředitelkami podniku a domácnost a děti jsou pro ně brzdou. Přesto se právě o tohle velké množství žen snaží.

Člověk je s kritikou v koncích,

má-li si zamést před vlastním prahem. Mám dvě malé holčičky. Mám je bezmezně rád a snažím se v nich potírat jejich přirozenou ženskou úzkoprsost velkorysejšími projekty. Ve čtyřech letech vyšly v zimě na běžkách na Sněžku, protože lanovka nejezdila kvůli vichřici. V pěti letech měly první záznamy ve vrcholových knihách Prachovských a Adršpašských skal. V šesti letech vystupovaly jako pianistky na podiu, a o co si neřeknou anglicky, to nedostanou. S úzkostí však sleduji, jak se tenčí vzdálenost mezi jejich dětskou bezstarostnou hravostí a obdobím, kdy začnou inklinovat k názorům manželky na to, co všechno se má a nemá, pro což kromě zmíněného „se“ neexistuje žádné jiné zdůvodnění.

Ne, proč by to dělala,

vždyť je to jedno, ten chlap bude fungovat i bez toho a jí je jedno, jak se vedle ní cítí, protože tato otázka je pro ni absurdní, řešit se přeci má, jak se cítí ona vedle něj. „Jak to, že se ten můj sobec vůbec nezamýšlí nad tím, jestli jsem vedle něho šťastná?“, je otázka, se kterou se denně probouzí.Toto je i podstata přístupu obou pohlaví k životu. Muž se ráno probudí a přemýšlí, co má dnes všechno udělat, bojí se, že to časově nebo finančně nestihne a bude muset něco odložit na zítřek. Naproti tomu typická žena se ráno probudí a přemýšlí: „Mám nějaký důvod ke spokojenosti při tomto způsobu života?“, „Nemařím s ním život?“ Imanentně se tak babrá sama sebou, protože to je pro ni to nejdůležitější. Jaký pak div, že grandiózní činy žen se dají spočítat na prstech jedné ruky.

Fenomén přehlížení mužů

ženami pramení ze sobecké, až egocentrické ženské povahy. Ony jsou tady, aby jim bylo lichoceno, jejich práce má být uznávána, co by se staraly o to, s čím vším se musí chlap na poli pracovním či sportovním potýkat, nebo co všechno musel podstoupit, než třeba postavil dům. V přehlížení jsou tak důsledné, že přestože jistě vědí, jak my muži v naší ješitnosti bychom byli snadno ovladatelní a krotcí, kdyby nám ta, na které nám záleží, občas řekla něco obdivného (např. „Dnes jsem tě pozorovala na plovárně a musím říct, že ten sport je na tvé figuře vidět“, nebo „Že po dvacetileté pauze budeš schopen klukovi spočítat příklad z matematické olympiády, jsem opravdu nečekala“).

Čtyři generace

ženských sedí zde u stolu. V jejich světle muži přicházejí pouze na okamžik, aby navždy zmizeli. Proto jsou všechny mé činy, za něž mě jiní lidé obdivují, manželce ukradené, proto se v této chalupě cítím ne jako člen rodiny, ale jako dočasný host, proto jenom počinům, které mají hmatatelný dopad na současný a budoucí život tohoto ženského rodu, je věnována pozornost. Omýt okno potřebují ode mne, ne zahrát Beethovenovu sonátu. „Německé ani anglické konverzace se holky nenajedí“, slýchávám ob den. Celý ten rod je něco jako tasemnice v lidské podobě, žijící tím nejprimitivnějším způsobem života, která přežívá díky zredukování pestrosti života na šeď nejnutnějších životních úkonů, které jsou povýšeny nade vše. Narozdíl od tasemnice obecné (Taenia solius) dovede tato přežít i po záhubě hostitelově, a to tím, že své funkce, už beztak omezené, dále omezí.

Vždyť i statisticky

ony žijí déle. Kromě toho jsem úlohu, stanovenou mi tímto rodem, splnil. Zplodil jsem totiž další dvě ženy a zajistil tak kontinuitu života tohoto ženského pokolení i pro další generaci. Děd mé manželky zplodil tchýni a její sestru a splniv tak svou úlohu, zemřel, aniž po něm zbyla památka či fotografie, štěkl pes nebo bylo vzpomenuto dobré slovo. Stejně i manželčin otec, tchýní použit pro zplození mé manželky a její sestry, zemřel bez povšimnutí, a když manželku neposadím do auta a neodvezu na hřbitov, nedostane chudák na hrob ani kytičku. Kolik dětí ani neví, kde spí věčným spánkem jejich tátové, protože když byly malé, matka se rozvedla a samozřejmě pracovala na tom, aby se na biologického otce co nejúčinněji zapomnělo.

Nevyprávím tedy ani doma,

natož zde, co to obnáší podniknout výstup na sedmitisícovku nebo přednášet biochemii na univerzitě v Bombayi. Nenechám urážet touhu lidí něco dokázat tím, že z očí budu číst: „Kdybys šel raději místo toho okopávat zahradu“.
Tyto pocity se v této sednici v přítomnosti manželčiných výhradně ženských příbuzných koncentrují. A najednou se mi rozbřeskne při pohledu na čtyři generace žen tohoto rodu, v poklidu sedící u večeře. Ony jsou totiž věčné, zatímco já, stejně jako další muži, kteří se nakrátko mihli životem některých z nich, jsme jen něco dočasného, a proto nemá cenu se tím hlouběji zabývat.

Sedím v sednici

podhorské chalupy, v níž žije manželčina devadesátiletá babička spolu s nikdy neprovdanou dcerkou, dnes už nejméně šedesátiletou. Kromě nich dvou, mé manželky a její sestry je přítomna i tchýně a obě mé dcery. Úctyhodný babinec je tedy kompletní. Kam paměť sahá, rodí se v tomto rodu pouze ženské.
Kromě mých holčiček se zde s nikým nebavím. Nejen proto, že jsem jediný mužský v tomto ženském pensionu, ale hlavně proto, že zde pro mě nepříjemně houstne ve vzduchu to, co už trochu znám z domova z přítomnosti mé manželky, která v této atmosféře vyrostla. Jde o pocit jakéhosi přehlížení a prokazování té nejformálnější zdvořilosti, jakou projevujeme někomu, koho potřebujeme a zároveň by nám nevadilo, kdyby ho čert vzal. Vím, že kdybych vyhrál olympijskou medaili a chtěl doma nebo zde líčit průběh vítězství, cítil bych, jak kterákoli z těchto žen si v duchu myslí: „Když ti to udělá dobře, tak nám o tom povídej, ale nechtěj po nás, abychom přitom přestaly mýt nádobí“.

Za svého působení

na střední škole jsem si všiml, že (výjimky nechme stranou) studentky nemají tak zodpovědný přístup ke studiu jako studenti. Jako by už ve svém věku věděly (a že to holky v Praze v sedmnácti letech většinou ví), že se o ně vždycky nějaký blbec postará, že nikdy nedopadnou až na dno, zatímco kluci si toto nebezpečí začínají uvědomovat. Kluci vědí, že poté, co opustí domov, tak v případě, že nevydělají peníze, neuspějí na konkurzu, neseženou byt či vyletí z práce nebo univerzity, si to odskáčou sami a vypijí to až do dna. Nikdy nebude v jejich životě nikdo, komu by se mohli pověsit na krk, kdo by je podržel v krizi
a na koho by mohli svést zodpovědnost za neutěšenou situaci. Proto podvědomě přistupují ke studiu s větší zodpovědností.
Nenechme se zmást tím, že kluci jsou vždycky trochu „nad věcí“. Za všechno hovoří výrok, který jsem nedávno slyšel v tramvaji: „Vyhodili mě z práce, byt nemám, tak se asi vdám“.

O tom, jak se vydělá půl miliónu,

nechce slyšet, je jí to jedno, nikdy to stejně dělat nebude, a proto snadno nazve toho, kdo toto peklo podstoupil, bláznem, který na ni řve kvůli pitomému nabouranému autu. Kdyby přišla a řekla: „Způsobila jsem tu a tu škodu a podniknu to a to, abych ji odstranila“, chlap by neřval. Chlap řve proto, že ví, že to všechno bude muset oběhat a vydřít sám a ona se přitom bude tvářit a la: „Za to, že mě můžeš mít, musíš holenku něco obětovat“. Nejhorší je, když tohleto si myslí a dává najevo megera, o kterou chlap už dávno nestojí a žije s ní v podstatě ze setrvačnosti a z neopodstatněných morálních povinností vůči ní. Ženy nechápou stres z úsilí mužových podnikatelských a výdělečných aktivit. Neváží si jich, protože to nikdy nezkusily, ani by nebyly schopné to zkusit a ani by neměly motivaci to zkoušet, neboť to nepotřebovaly a nikdy potřebovat nebudou. Podvědomě (a bohužel oprávněně) cítí, že se vždy najde někdo, kdo to udělá za ně nebo pro ně. A když náhodou ne, bez problémů přešaltrují na přízemnější způsob života. Přestanou platit dětem hudební a jazykovou školu, přestanou jim plánovat lyžařské zájezdy, samy sebe odhlásí ze sportovních a zájmových klubů, a jede se dál směrem k primitivismu.