Ale dlouho v sobě nevydrží dusit zášť vůči prutu, který symbolizuje její nekoupený klobouk, a proto vám to dříve nebo později vrátí (pochopitelně maskováno dětmi): „Hlavně, že máš nový pruty. Že děti choděj do školy jako trhani, to je ti jedno“. Je zbytečné se s ní přít a oponovat argumenty, jako že ona v životě nevydělala ani grešli navíc nebo jí počítat ty statisíce, které jste za ta léta do rodiny vrazili, v bláhové naději, že se chytne za nos a řekne: „Máš pravdu To jsem si neuvědomila. Že se já husa nestydím“. Víme přece, že to všechno bylo pro ni samozřejmostí. A protože všeho bylo a bude vždycky málo, není nic sobeckého, když do rozpočtu zahrneme i sebe. Chlap, který odolal manželčiným uzurpacím času namířeným proti jeho zálibám by neměl se zálibami skončit (a předčasně se stát starým dědkem) z důvodů jejích nepřiměřených finančních nároků. Pokud rodina má (neděravou) střechu nad hlavou a peníze na jídlo, dopravu, ošacení a nějaké ty výdaje na děti, postaral se chlap v n a š i c h podmínkách už dostatečně. Neměl by proto ustavičnými výčitkami znejistět a nechat se zviklat a měl by si dávat určitý obnos stranou, aby až jednou kamarádi zavolají, že jedou na Chopok, mohl jet také, bez potupného doprošování se manželky a bez vysvětlování, kde na to vzal peníze. Co je jí po tom.