A tak se můžeme přichomýtnout k následujícímu rozhovoru:

„Představte si, paní Blažková, ještě než jeli na hory, tak mu povidám: Nezlom si nikde nohu! A teď mi volal z Vrchlabí, že má nohu v sádře. Kdybych to tomu pitomci neříkala! Ale to je jak házení hrachu na zeď.“
A Blažková jí s největší pravděpodobností neřekne, že nohu si nikdo o vlastní vůli nezlomí a tudíž to není třeba ani nikomu radit, nýbrž prohlásí: „To je úplně zbytečné jim něco říkat. Oni mají stejně svou hlavu.“
A obě, navzájem utvrzeny v nadřazenosti svých myšlenek, odplují do svých příbytků, soucitně přitom míjejíce davy hlupáků příliš hloupých na to, aby si nechali od nich poradit.

DOBRÉ RADY K NIČEMU

V nouzi dá ti radu každý přítel, málokterý poskytne ti ale mouky pytel.
K.H. Borovský

„Nespadni nikde!“, „Ať tě nic nepřejede!“, „Dej na sebe pozor!“, „Neztrať peníze!“, „Nespleť si vlak!“, „Dej pozor, ať nenastydneš!“, „Neutop se!“.
Já nevím, jestli si autorky těchto doporučení myslí, že osoba, které tato slova kladou na srdce, by jinak dobrovolně padala se skály, skákala pod auto, zahazovala peněženku atd. V lepším případě se jedná o primitivní vyjádření obav a úzkosti, většinou se však alibisticky zadělává na ono prorocké: „Já to říkala!“

Einstein byl darebák,

„ protože opustil svou první ženu...“, „Koukni jaký má ten Beethoven ošklivý nos...“, „Kdybys mi místo výstupů na Pamíru pomohl okopat mrkev...“, „On je chytrý, hezký, vzdělaný, ale když on je moc hodný...“, „Nemohla jsem děti odvést na angličtinu, protože jsem myla okna...“, „Takhle oblečen nemůžeš jít na pohotovost...“. Tyto výroky jistě každý v různých obměnách tisíckrát slyšel. Vyjadřují naprostou nesoudnost v porovnávání toho, co je důležitější a co méně. Nejsmutnější je, že to denně slyší děti a že slabší mužští jedinci těmto názorům přitakají, dělajíce tak ze sebe kašpary.

ZVRÁCENÁ HIERARCHIE HODNOT

Přečtěte průměrné ženě o tom, jak Scott se svými druhy táhl sněžnými pláněmi Antarktidy, bičovanými ledovými vichry, pytel kamení vstříc smrti a uslyšíte: „Byl to blázen, když ho to bavilo...“ Zkuste se s ní zamyslet nad tím, co se asi odehrávalo v hlavách národních hrdinů typu Palacha v předvečer jejich památného činu, a buďte připraveni na odpověď jako: „A co tím dokázal? Akorát přidělal doktorům práci“. Buďte na to připraveni. Nepřipravenému by se totiž v podobných situacích mohlo zatmět před očima a rouhačku a svatokrádežnici, která si dělá placet na posuzování velkých činů titánů, by utloukl pěstmi. A pak, když si k ní večer přilehne a když si uvědomí, koho že to hladí, je mu samotnému ze své duševní prostituce zle.

Kapitola osmnáctá

a) půlnočního quasimileneckého rozhovoru, který se neodváží utnout, aby neposkvrnil předchozí akt
b) dalších sexuálních nároků konečně se rozpohybovavší manželky, když už on má dávno dost.
S lidskou podstatou asi jen tak někdo něco neudělá, ale ženy by alespoň vůlí se mohly pokoušet stavět se spíše do role lehkého vozidla, které nás muže rychle a bez námahy přepraví z bodu A do bodu B a dále už nepojedou. Měly by vědět, že onen vysoký práh úvodní fáze, ve které si tak libují neboť během ní zastávají dominantní roli dobývané osoby, je muž ochoten překračovat jen zřídka a v konečném důsledku jsou to ony, kdo to odskáče. Muži totiž, když už mají dělat vysoké kroky, tak je udělají za vysokými cíli či novými objevy.
Možná je na veřejných domech krásné i to, že nás příslušná pracovnice vyexpeduje (a ráda) sama.

I kdyby byl

manžel nakrásně ochoten potupně čekat, až manželka udělá „důležitější“ věci, není ochoten věnovat se sáhodlouhé předehře, protože na špitání něžností do ucha, na něž manželka čeká, nemá motivaci ani náladu, zvláště když mu před hodinou vynadala, že se nepřezul. Protože ani ona už dávno nevlhne při jeho prvním dotyku, stojí před ním namáhavá, zdlouhavá a mnohdy i potupná a trapná práce s uváděním manželky do varu. Ví, že až se mu to konečně povede, bude už Bůh ví kolik hodin a on, místo aby už dávno spal, bude dál a teď už proti své vůli unášen těžkopádnou lokomotivou, kterou s takovou dřinou roztlačil, s nepřekonatelnou a zbytečnou setrvačností kamsi, kam už dávno nechce, v podobě

NECHCEME LOKOMOTIVY, ALE RYCHLÁ VOZIDLA S VELKOU AKCELERACÍ A HLAVNĚ KRÁTKOU BRZDNOU DRAHOU

Pomiňme nyní případ muže v pozici lovce a dobyvatele ochotného trpělivě a dlouho rozdmýchávat jiskřičku lásky v požár a soustřeďme se na případ dvou partnerů, kteří dejme tomu po deseti letech manželství se zákonitě nevyhnuli zevšednění sexu. Jeho frekvence bohužel v uzavírajícím se bludném kruhu v důsledku okoukanosti ještě řídne, většinou z partnerčiny viny. Mnohdy by totiž k sexu mohlo dojít, neboť manžel (jako aktivnější z partnerů) by si dal říci a měl by chuť. Nedojde však k tomu (až do doby většího stupně manželovy nadrženosti), neboť on ví, jak vysoký práh do manželské ložnice by musel překročit, a až zase tolik ho manželka nerajcuje, aby tuto prahovou hodnotu překonával. Za prvé by musel překousnout partnerčino (manželčino) popření prazákladů soužití muže a ženy, neboť ona nad něj postaví třeba argument, že musí napřed zavařit ovoce nebo dokoukat seriál.

Zůstává otázkou proč.

Proč ty ženské tak baží po chlapově duši (kdes byl, cos dělal, já tady čekám,...). Nám stačí jejich tělo, ale ony chtějí k tomu duši. A když cítí, že ji nemají celou (vyšťárají třeba někde dopis od milenky, nebo se něco doslechnou), mají pocit, že se jim zhroutilo vše, co dosud budovaly. Pokrok ve vývoji vztahu mezi mužem a ženou měří žena stupněm manželovy ujařmenosti.Zato nám, mužským, v podstatě nezáleží na tom, je-li žena, se kterou spíme, vdaná nebo svobodná. Ženským ano. Ženatého muže nemohou totiž nikdy zcela vlastnit, ženatému muži se duše těžko bere, protože ji svými pařáty už jedna žena třímá. Lze ale milovat ujařmenou bytost? Tato otázka je naivní, protože mlčky předpokládá, že láska je nejvyšší meta, které Ize ve vztahu dvou lidí dosáhnout. Pro ženy, zvláště ty déle vdané, však existuje ještě něco cennějšího - zotročení partnera.

Je třeba zdůraznit,

že v ženských je pocit vlastnictví velice hluboce zakořeněn. Vine se jejich soužitím s mužem jako červená niť, žárlivostí počínaje a příslovečným válečkem na nudle konče. Nesnesitelné nárokování si jeho volného času je toho nezbytným průvodním jevem. Je to však pochopitelné. Peníze si chlap vydělá. Sex je k mání i jinde. Silou ho manželka (milenka) také neudrží. Nezbývá jí tedy nic jiného, než faulovat podsunutím neoprávněného pocitu viny, pokud chce okleštit jeho svobodu. A to chce téměř vždy.

Jezdíval jsem dříve do bývalého SSSR na hory (Kavkaz, Pamír). Pohyb po tomto státě byl velmi omezen, člověk byl pod neustálou kontrolou, všude se musel hlásit a to vše pod jednou velkou falešnou záminkou: Ruský stát se o mě musí postarat, aby se mi nic zlého nestalo. Mnozí Rusové tomu i uvěřili. A tak je to i v partnerských vztazích. Mnozí muži, kterým bylo stokrát opakováno: „Co by z tebe bylo, kdybych ti neuvařila a nevyprala?“ (co by bylo, najedl by se v hospodě a prádlo by si dal vyprat v prádelně za jednu třetinu toho, co ho ta ženská stojí), se zaleknou, že kdyby je dotyčná opustila, bídně by zašli. Měli by si však uvědomit, že tím, že zůstanou osobití, nikterak nezvýší riziko rozchodu, spíše naopak, a i kdyby k rozchodu došlo, rozchod s ženou, která by je opustila kvůli takové malichernosti, by spíše
kvalitu jejich života zvýšil.

Jeden můj přítel

se tuhle neodvážil říci manželce, že hodlá v zimě přelézt severní stěnu Eigeru. Nic menšího! (Pozn.: V době, kdy píši tyto řádky, je již živ a zdráv a ověnčen úspěchem zpět). Bál se jí to říci ne proto, že by se obával vyvolání slz na manželčině tváři způsobených strachem o jeho život riskovaný v tomto sportovně vrcholném a objektivně nebezpečném podniku. Ne, bál se toho, že bude držkovat kvůli tomu, že mu na to praskne 14 dní dovolené, s nimiž měla ona jiné plány. Když jsem se ji snažil na tuto skutečnost připravit, vybafla na mě, že můj kamarád je sobec, protože místo na Kanárské ostrovy (ani já si nedovedu představit tu nudu spočívající ve čtrnáctidenním polehávání na pláži a poflakováním se po snobských hotelech) si jede na Eiger. Na mou námitku, co by se stalo, kdyby on jel se svými kamarády na Eiger a ona pak se svou partou (kterou ovšem nemá a proto jedná tak nevstřícně) na Kanáry, mi odpověděla: „Co bych dělala na Kanárech sama? Je to můj manžel tak ať jede hezky se mnou!“ Převeďme tento výrok do normální řeči a bude nám vše jasné. Bude znít totiž takto: „Ať se hezky zúčastní mého neprogramu!“

Přestože body

a) až d) plně nevysvětlují otázku „Co by mu mohla udělat“, procento kamarádů, kteří zmizeli z vody, ze skal, volejbalu, hospod, kulečníku atd. poté, co se oženili, je ohromné a v mých osobních rozhovorech mi nikdo tuto otázku nezodpověděl. Správná rada zní: „Oznam jí, že jedeš a hotovo! Když nepojedeš, bude držkovat kvůli něčemu jinému a v neděli večer zjistíš, že kdybys býval jel, vůbec nic by se nestalo. Kromě toho, když tvoje žena uvidí, že jsi chlap a že kdykoli můžeš doma prásknout dveřma a odejít, ať už lézt, na vodu, nebo za jinou ženskou, začne se chovat slušně. A nakonec za to, že si ženské nedovedou samy udělat program, nemůžeš.“

Nemůžu pochopit,

jak to že řeknu-li příteli: „V pátek jedeme na víkend na Prachov, jede dobrá banda, pojeď taky“, odpoví: „Nemůžu, stará by mě nepustila“ nebo „Měla by kecy“ nebo jenom „To nejde“.
Jak to že by ho nepustila? Přikove ho za nohu? Zamkne ho do sklepa? Čím zabrání chlapovi, aby odjel za nevinnou zábavou (předpokládám, že jim zrovna neulétla střecha nebo nemají v bytě povodeň). Proč není ráda, že jejího muže očekává příjemný víkend a nepřeje mu to? Odpověď na poslední otázku je snadná: Jeho žena je sobec. Odpovědi na předešlé otázky jsou složitější a je namístě se ptát: Co by mu mohla udělat?
a) Kecat a nadávat. Ale to bude tak jako tak kvůli něčemu jinému, tak proč přijít o víkend.
b) Znepříjemnit sexuální život v nejbližších dnech. Kdyby tohle však měla být hrozba, opravňovalo by to muže k nalezení si milenky, aniž by si zkalil svědomí.
c) Prosadit svůj vlastnický vztah k muži tím, že by třeba prohlásila: „Nepočítej s tím, že bys jel na Prachov, jsme přece na neděli objednaní k mé matce na oběd“. Tento vlastnický vztah většinou prosazuje mechanismem uvedeným v dalším bodu, protože se jí k přímému prosazení, až na potupné výjimky, nedostává sil.
d) Aplikovat mechanismus vyvolání neopodstatněného pocitu viny.

V důsledku vzniklé hádky

se shora uvedení modeloví manželé ten večer nepomilují, jak by se asi bývalo stalo, kdyby býval chlap přišel rozjařený z kulečníku až po jeho skončení, a esence manželství se vinou vlastnického chování manželky vytrácí a je nahrazena institucí, jejímž programem není milování se, ale donucení manžela chodit domů „včas“.
Extrémním případem tohoto principu je vynucování věrnosti podsouváním manželovi, že ona je také věrná. Ale on o to už v této fázi nestojí. Setrvává s ní v manželství ze setrvačnosti, kvůli dětem, kvůli bytu, snad i kvůli sexu v nejvyšší nouzi a Bůh ví, proč ještě, ale jestli je mu věrná nebo ne ho nezajímá, zvláště v případech, kdy žena v důsledku převrácené hierarchie hodnot zanedbala své tělo natolik, že její věrnost je pouze z nouze ctnost. Ona v něm však mistrně vyvolá pocit viny způsobený tím, že kdyby šel za jinou, dopustil by se něčeho, čeho by se ona nikdy nedopustila. Zde je však třeba zakřičet nahlas: „Já o to nestojím. Mně je to ukradené s kým půjdeš, bude-li vůbec o to někdo stát. A už vůbec se nesnaž mi podsouvat pocit provinění“. Chlap se nesmí nechat svázat tímto pseudoargumentem. To by mně také mohl soused přinést pět litrů rumu, který mi nechutná, jako dar, protože ví, že mám ve sklepě slivovici, a přijetím tohoto daru bych se vystavil morální povinnosti obdarovat ho láhvemi slivovice, kterou zbožňuji. Je vydíráním, když si nás někdo zavazuje sliby, o které nestojíme. „Tobě by bylo jedno, se kterou ženskou bys byl v posteli“. Takhle nějak trapně se pokouší chlapa vydírat a donutit k tomu, aby jí odvětil: „Ale ne miláčku...“ Proč chce slyšet tuhle lež? Neví, že v tomto okamžiku lžu, nebo jí to stačí? Samozřejmě, že by mi to bylo jedno, většinou bych byl ještě raději s nějakou jinou. Co jí zavdává příčinu myslet si, že ona je nějak a něčím speciální? Celá tahle komedie je tu jen proto, abych měl výčitky svědomí, kdybych chtěl jít za jinou.

Otec tedy řekne:

„Buď doma, já pojedu s dětmi sám.“ To je ovšem útok na shora uvedený princip, a proto se žena ohradí. Neřekne samozřejmě: „Když já ne, tak ty také ne“, ale řekne něco ve smyslu: „Víš, jak to škodí dětem, když jede někam neúplná rodina“, nebo: „Že by ses nestyděl, vy si pojedete a mě tady necháte, to je ti podobné, ty sobče. Já jsem celé dny u plotny a ty bys trajdal.“
Zvláštní je, jak vůbec nerady ženy muže někam pouštějí, byť i za očividně benigní zábavou, jako je hospoda či fotbal. Často slýcháme, jak chlap řekne: „Musím už jít, nebo se stará zblázní, že ještě nejsem doma“. A tak jde domů, kde stará čumíc na televizi mu vynadá, že táhne tak pozdě domů, a požádá ho, ať je potichu, protože ještě hodinu půjde detektivka a pak módní přehlídka. Čili chlap mohl být ještě hodinu třeba na kulečníku, nebýt toho nelogického ženského rysu, že když ony nemají pořádný program, tak chlap také ne a hezky se tohoto „neprogramu“ zúčastní s ní nebo vedle ní. Myslí si, že manželovi jakožto součásti svého majetku má právo přikázat, co má dělat a co nemá. Tím původně rovnoprávný svazek muže a ženy znerovnoprávňuje na vztah majitele a ovládaného, kde chce být majitelem z těch dvou ještě ke všemu ten, který je fyzicky, ekonomicky a intelektuálně slabší a navíc si nedovede zařídit vlastní program.

VYVOLÁNÍ NEOPODSTATNĚNÉHO POCITU VINY

...autoři života a figury života. Jedni uskutečňují v životě plány a nápady své vlastní fantazie, druzí jsou nástrojem těch prvních. Jedni žijí, druzí jsou, tak říkajíc, žiti.
M. Kundera

Jedním ze zákeřných a zároveň velmi účinných prostředků, kterými ženy prosazují své, je to, že vsugerují muži do svědomí, že jestliže prosadí on to či ono, uškodí tím jí, dětem atd. Většinou jde ale o maskované prosazení principu „Když já ne, tak ty také ne.“ Např. žena se v důsledku menstruace nemůže jít koupat.

NA PLESE

On se tedy dobře baví s kamarády, ale co s ní. Žádný z kamarádů z vlastního pohnutí pro mou ženu tancovat nepůjde. Vždyť by znesvětil předzpěv lásky! Maximálně výměnou za to, že provedu tu jeho, půjde on pro tu mou a dojde tak k dalším bezpohlavním tancům s bezpohlavním rozhovorem. Nevím, jak něco takového může zmíněné dvě ženy uspokojit. Jak to, že nechápou, že tanec s vlastní ženou nebo s ženou kamaráda je povrchní náhražkou prvotního poslání tance? Na místě by bylo, kdyby ta má mým kamarádům hned v úvodu řekla: „Prosím vás, nedělejte si násilí a nechoďte pro mě, zatancujte si s těmi, u kterých máte šanci.“ Naopak, ona se cítí polichocena, že ji provádějí, předstírajíc, že neví o tom, že oni se k tomu nutí vůlí. Nevím, proč doma usiluje o to, aby šla na ples, kde bude vystavena potupné situaci, při níž s ní bude tancováno z milosti.
A tak, ocitnu-li se na plese bez manželky či partnerky, snažím se mít tu trapnou bezpohlavní povinnost provést manželky kamarádů co nejrychleji za sebou, nechám si za to zaplatit panáky u baru a vrhám se na svobodné pole nezadaných nebo mě neznámých žen a teprve teď prožívám a cítím tu pravou vůni tance.

Někdo napsal,

že tanec je předzpěvem lásky. Při tanci se rozhoří naše náklonnost k té které dámě (anebo naopak pohasne). Při tanci se poměrně příhodnou formou můžeme seznámit blíže s ženou, na kterou jsme dosud jenom nesměle hleděli z povzdálí. Pro muže, kteří přicházejí k tanci s vlastními manželkami, se však celá, původně krásná záležitost redukuje na vyvedení manželky do „společnosti“, kde pak nemoha se oddávat ani seznamování, ani sbližování či dalším aktivitám, pro které je tanec tak příznačný, soustředí se muž, poté co splnil svou povinnost a tu svou tzv. provedl, na kamarády u šenku.

Orgasmus

trvá jen krátkou chvíli, ale lidé kvůli tomuto okamžiku jsou ochotni obětovat čest, jmění i život
Vladimír Vondráček

Vážné mimomanželské vztahy jsou vždy jen pro zlost. „Paralelní manželka“ na chlapa navíc bezohledně navalí své problémy a starosti, jako by jich chudák neměl nad hlavu již ve svém regulérním manželství. Jeho původní idea klidné a chápavé oázy se nevyhnutelně dříve nebo později změní v horu povinností navíc. Dochází pak k tomu, že jdeme za milenkou už ne z chuti a touhy, ne z radosti a pro zpestření života, ale z povinnosti. Z nutnosti vyplývající z toho, že jsme tam už dlouho nebyli. To by se ale klasickému objeviteli stát nemělo.

kruh

Navštěvujeme-li pravidelně stejná místa, koledujeme si o chycení se do tenat a opticky bezpečnější cesta se tak stává cestou nebezpečnější. Vede totiž do druhého paralelního manželství, což je pro chlapa to nejhorší. Z takového začarovaného kruhu se těžko vybředává, spolyká obrovské množství času a chlapovi se už nedostává prostoru pro jeho objevitelské spanilé jízdy. A když už něco podnikne, tak k původnímu strachu, že ho potká nebo nachytá manželka, přistupuje navíc strach z toho, že se o tom dozví „paralelní manželka“.

PARALELNÍ MANŹELSTVÍ

Proč chodíme za jinými ženskými, když po technicko-libidózní stránce to máme doma nejlepší, je jasné - doma chybí dobyvatelsko-objevitelská komponenta sexu. Proč jdeme ale podruhé, potřetí atd. za již dobytou ženskou? Jediné vysvětlení, které pro to mohu nalézt, je nenechavost, hrabivost, harémáctví, pohodlnost, půlsedláctví a v některých případech snad i zamilovanost, což jediné by bylo omluvitelné. Zatímco dobývání a objevování jsou vznešené pojmy, hrabivost je nízkost, která se může vymstít.

TRUMFOVÉ ESO

Většinou to však má opačný efekt a místo, aby tento opatrnický přístup ženu zatraktivizoval, přehnaně nepřirozená neochota souložit, popřípadě s touto možností kupčit a spekulovat, jí spíše ubírá na hodnotě. Nejedná se zde o strach z možnosti být označena za kurvu. Vždyť kurva to přece dělá pro peníze a nenutí dělat chlapa ze sebe kašpara. Svou roli tu sehrává to, že mnohdy je pro ženu větším požitkem ustřihnout chlapa, který kolem ní celý týden trojčil, než samotný sex. Zvláště ty šerednější. Pro takovou má daní košem náhodnému zájemci mnohem větší psychologickou cenu než krátké přerušení dlouhodobého sexuálního půstu.

Protože ženské

v podstatě nemají kromě své vagíny co nabídnout - ve většině případů nemají peníze, nemohou co do pobavení konkurovat mužské společnosti, v níž si i lépe zasportujeme, nepodají výkon, nesloží symfonii ani nerozštěpí atom - zacházejí s ní tak opatrně, jako hráč mariáše s trumfovým esem. Svrbí ho prsty, aby ho vynesl a popásl se na jistém štychu a ráži, kterou představuje. Na druhé straně je to jeho jediná pořádná karta a vynést ji předčasně nebo získat s ní podružný štych znamená stoprocentně nevyužít její potenciál. Nedivme se tedy, že mnohé ženy zacházejí se svým rozkrokem jako se svátostí oltářní.