VZPOURA PROTI PŘÍRODĚ

Přišla však doba, kdy se ženy začínají vzpírat své tisíciletími určené roli. Začínají své mateřství, péči o rodinu, bytí předmětem sexuálního zájmu mužů a opatrování domova považovat za něco méněcenného a nejrůznějšími formami - od pokusů otrávit mužům jejich touhu něco dokázat po zvláště v USA rozšířené zanedbávání výchovy vlastních dětí ve jménu budování kariéry - se proti této roli, pro niž jsou nenahraditelné, bouří. Stejně jako výměna přírodou určených biotopů mezi hrošíkem liberijským a zmijí písečnou (které by to vůbec nenapadlo) nebo odchod Negrů do Grónska a Eskymáků do Afriky (některého by to napadnout mohlo, ale ihned by to zavrhl jako blbost) by nemohla dopadnout dobře, nemůže dobře dopadnout (a ani nedopadá) ženská snaha o život v mužském stylu. Ony to některé dotáhnou až na generální ředitelky Ostravsko-karvinského revíru, ale ať mi nikdo neříká, že jsou štastnější než ty, které doma ve vyluxovaném obýváku očekávají se svačícími dětmi příchod a pohlazení manžela. Ty jsou ale koneckonců nešťastné také, neboť už si přičichly „moderní době“.

Je těžké se vzepřít zákonitostem přírody, dlouhodobě je to pak úplně nemožné. Člověku nelze dlouhodobě žít bez kyslíku, nemůžeme se na delší dobu podchladit ani přehřát, musíme poslouchat přírodu i z hlediska toho, co nám určila za výživu, a nepokoušet se živit třeba slámou, na jejíž trávení nemáme patřičné enzymy.
Statisíciletý vývoj situoval Negry do Afriky, Eskymáky na sever, hrošíka liberijského do bahnisk a zmiji písečnou do písku. Jakákoliv snaha o vzepření se přírodnímu procesu končí fatálně.

Ale dlouho v sobě nevydrží dusit zášť vůči prutu, který symbolizuje její nekoupený klobouk, a proto vám to dříve nebo později vrátí (pochopitelně maskováno dětmi): „Hlavně, že máš nový pruty. Že děti choděj do školy jako trhani, to je ti jedno“. Je zbytečné se s ní přít a oponovat argumenty, jako že ona v životě nevydělala ani grešli navíc nebo jí počítat ty statisíce, které jste za ta léta do rodiny vrazili, v bláhové naději, že se chytne za nos a řekne: „Máš pravdu To jsem si neuvědomila. Že se já husa nestydím“. Víme přece, že to všechno bylo pro ni samozřejmostí. A protože všeho bylo a bude vždycky málo, není nic sobeckého, když do rozpočtu zahrneme i sebe. Chlap, který odolal manželčiným uzurpacím času namířeným proti jeho zálibám by neměl se zálibami skončit (a předčasně se stát starým dědkem) z důvodů jejích nepřiměřených finančních nároků. Pokud rodina má (neděravou) střechu nad hlavou a peníze na jídlo, dopravu, ošacení a nějaké ty výdaje na děti, postaral se chlap v n a š i c h podmínkách už dostatečně. Neměl by proto ustavičnými výčitkami znejistět a nechat se zviklat a měl by si dávat určitý obnos stranou, aby až jednou kamarádi zavolají, že jedou na Chopok, mohl jet také, bez potupného doprošování se manželky a bez vysvětlování, kde na to vzal peníze. Co je jí po tom.

Udělejte si radost

a kupte si např. z peněz vydělaných přes víkend na melouchu nebo za peníze stržené za prodej sbírky známek zděděné po otci rybářský prut. (Schválně uvádím příklady příjmů, na které ona nemá morální nárok, neboť chlap k nim přišel tak říkajíc nad rámec rodinného rozpočtu a nad rámec jeho povinné úlitby rodině). A buďte tak blbí a rozdělte se o svou radost s manželkou, která samozřejmě neuznává jiné morální kodexy než „Jsi můj manžel, tak se starej a plať“. Bude-li mít dobrou náladu překoná se a řekne, jak je ten prut pěkný.

Pochopitelně,

že při osočování manžela z neschopnosti pořádně se postarat o rodinu (kde definice pořádného postarání se je závislá na tom, co ona právě potřebuje) vhodně poslouží i děti pomocí nám známého „Když už ti nezáleží na mně, tak aspoň kvůli těm dětem by ses mohl snažit.“.
Tím se podsouvá třeba lékaři, učiteli, profesorovi, vědeckému pracovníkovi a vůbec všem, kteří vykonávají náročnou práci bez finančního ohodnocení, že jsou to neschopní flinkové a budižkničemové. Musíme si však uvědomit, že když přinese domů o 20 000 více, bude manželka frfňat zase. Zároveň urážlivým a přehlíživým přístupem k manželovým počinům, za které je svým okolím uznáván a obdivován, v něm vyvolává touhu najít si jinou ženskou, která se na svět nedívá jen prizmatem peněženky.

Ve svém sobectví

posuzují ženy svou situaci a své štěstí ne podle toho, co mají, ale podle toho, co ještě nemají. Protože v jednom lidském životě v š e c h n o mít nelze, je marné snažit se je v tomto ohledu uspokojit. Dejte do domácnosti 5 000 Kč měsíčně a ona bude nadávat, že je to málo, protože nemá na šaty, na pořádné jídlo a na inkaso. Dávejte do domácnosti 10 000 a pak bude nadávat, že na tomhle sporáku už se nedá vařit, mrazák je příliš malý a televize málo barevná. Dávejte tedy 30 000 a bude zase nespokojená, tentokrát třeba s dosud pojízdnou škodovkou a s lyžováním v Peci místo v Ga-Pa. Dávejte jí 100 000 a začne pošilhávat po vile. Až ji bude mít, bude nespokojená, že nemá peníze ani na zařízení zimní zahrady (ať je to co chce, vždycky to je „ani na“), o kuchyni a vůbec odpovídajícímu zařízení vily chudák raději pomlčí.

Proč je ta ženská tak sobecká a neřekne mu: „Hele já moc dobře vím, že už jsi zase duchem támhle u kamarádů, tak zmiz!“ Neví o tom? Anebo spíše ví, ale zneužívá jeho dobrotu s cílem prodloužit tu krátkou chvíli, po kterou se může bahnit ve své nepostradatelnosti? Proč nás nechávají v tomto ohledu psychologové na holičkách? Proč o tomto jistě důležitém a tisíce chlapů trápícím fenoménu nepojednají? Asi proto, že se automaticky předpokládá, že všech- no překousneme.

Všechny sexuologické příručky

se babrají stavem ženy před, při i po. Zabývá se ale někdo duševní krizí chlapa, který leží se ženskou třeba někde ve stanu, všechno si i k její pokojenosti odbyl, ze svého pohledu je tu už tedy zbytečný, na hřišti jsou slyšet údery volejbalového či nohejbalového míče, v hospodě cinkot půllitrů, kytara a on - leží a předstírá, že všechny tyto vábničky se ho netýkají, že teď bije jeho srdce jen pro tu, kterou drží v náručí, a ona tomu věří! Kdyby jí řekl o minutu dříve, než vyžaduje tušená slušnost: „Tak čau, támhle už na mě čekají kluci“, rozbrečela by se, vyčetla by mu, že jí má jenom do postele a on to dobře ví. Na to ovšem dobrák chlap nemá nervy, to raději pár setů oželí. „Že já vůl jsem to nenechal na večer“, říká si rozmrzele, když už je pozdě.

Všichni psychologové,

sexuologové a odborníci píšící příručky a průvodce pro předmanžele a manžele se však tváří, jako by se nechumelilo a upozorňují nás, že nejdůležitější je „pět minut před“ a „pět minut po“. Zamlčují přitom, že se zabývají výhradně mentalitou žen. Co si ale budeme povídat. Chlap, který si své odbyl, ihned ztrácí motivaci i omluvu pro to, aby dělal dále ze sebe kašpara, kecal a poslouchal nesmysly, přitakával na něco, s čím nesouhlasí a hladil ženskou, kterou nejen že už nechce dalším hlazením rozrajcovat, ale jestli je rozhicovaná, potřebuje, aby co nejrychleji ochladla. Přeje si, aby nenabyla dojmu, že si tou kašparádou před půlhodinou nějak zvlášť zadal a hlavně - potřebuje vypadnout, jak to známe již z problému analyzovaného v kapitole „Jak odsud?“. Do hospody, na trénink, spát, na ryby, k počítači, na fotbal a Bůh ví kam ještě. Ale ona mu vrní v náručí, pitvá se v nesmyslech a vytváří nepříjemně těsnou a přitom jaksi posvátnou atmosféru, z níž okamžitě utéci je sice naším nejvroucnějším přáním, avšak zároveň si uvědomujeme, že bychom se tím dopustili určitého znesvěcení a barbarství.

PO SOULOŽI

Manželství stojí za pendrek, i když se vydaří
Z Podkrkonoší

Už staří Římané říkali, že ...post coitum omne animal triste est (po souloži je každý živočich smutný) a tragiku pozorovaného jevu se snažili zlehčit dodatkem: ...praeter gallo, qui cantat (kromě kohouta, který si zpívá). Zřejmě i již oni se nedovedli vyrovnat s trapnou „dohrou“ a to, že žena po souloži překáží věděli i bez osvětových vtipů. Měkčí povahy z hrůzy před vlezlostí „dohry“ raději souloží pouze ve veřejných domech, kde je této trapnosti tamní pracovnice milerády ušetří.

Kapitola čtyřicátá osmá

Rozeberme si však uvedená prohlášení, po nichž by se chlap, takto nařčený ze sobectví, málem i zastyděl, a přepišme je do ekvivalentních výroků, ovšem v čitelnější formě. Dostaneme:
a) „Já jsem tady ta, které se má věnovat veškerá pozornost a uráží mě a štve, že mám v tvých kamarádech konkurenci“.
b) „Jak to, že na prvním místě se nestaráš o to, jestli já něco nepotřebuji?“.
c) „Jak tě může napadnout se v sobotu dopoledne dospávat, když já jsem se rozhodla uklízet?“.
d) „Ty si jedeš na tenis ausgerechnet teď, když já chci, abys tady byl“.
e) „Já jsem tady od toho, aby se mě dělalo pomyšlení a nezajímá mě, že jsi unavený, musíš ráno vstávat a nebo že by ses chtěl také jednou rozvalit a užívat si jako nějaký paša“.
f) „Když jsem tady já, tak se máš věnovat mně a ostatní ti mají být ukradeni. A odmítáš-li se tím řídit, jdeme pryč!“
Po této analýze už není pochyb, kdo je tady sobec. A stejně, jako se přistižený zloděj mnohdy upřímně diví, když má být potrestán („To přece není moje vina, že nemají kolem zahrady plot!“), stejně se diví i ženští sobci, jsou-li ze sobectví nařčeni. A chlapi, zvyklí hledat chyby především v sobě, jim na tuto nelogickou argumentaci často naletí.

KDO JE VLASTNĚ SOBEC

Protože se toto téma implicitně vine celou knihou, považuji za nutné je samostatně zdůraznit.
Stejně jako „Chyťte zloděje!“ křičí nejčastěji zloději sami, na sobectví druhých poukazují nejčastěji ti nejčistokrevnější sobci.
Uveďme několik často slýchaných výroků žen:
a) „Je od tebe sobecké, že kamarádi jsou ti přednější než rodina“ (u těch nestydatějších slýcháme rovnou - přednější než já).
b) „Jsi sobec, že ve svém jednání nebereš ohledy na mě“.
c) „Jenom takový sobec, jako ty, se může válet v posteli, když já mám tolik práce“.
d) „Já nevím, co dřív, a ty, sobče, si lítáš po tenise“.
e) „I v posteli se chováš sobecky“.
f) „Pojď už domů, mě už to tady nebaví. Ty se dobře bavíš s kamarády, ale co já tady, na to ty sobče nemyslíš. Ještě se tomu chechtej!“.
Muž je zkrátka v očích ženy sobcem, kdykoliv jeho jednání nevyhovuje jejím představám, většinou samozřejmě sobeckým.

Tento projev

neurvalé neúcty ženským vůbec nevadí a neuráží je, protože v ní vyrůstají. Je přeci zajímají stejně jen prkotiny, z nich se podle nich skládá svět, ne z principiálních věcí. A navíc, přece nebudou jedna druhou kritizovat za vlastnost, kterou mají samy.
To, co drtivou většinu chlapů táhne do hospod, není chlast. Chlast je jen doprovodný efekt či záminka k tomu, aby si normálním způsobem mohli popovídat. To je sice něco na první pohled naprosto obyčejného, a přesto doma nedostupného. I pro tu ženskou je milosrdnější, když uslyší: „Jdu na jedno pivo“, než kdyby jí chlap vpálil: „Jdu si popovídat s lidmi, kteří mě poslouchají a snaží se mě pochopit“.

nebo „Co studují?“

Oslovená žena však nedopřeje té druhé ani to málo a opáčí na to: „Já jsem si vám včera k večeři ohřála párky, které jsem koupila v tamtom novém řeznictví na rohu a ty vám byly tak dobrý.“. Ta první ženská zase pochopitelně neřekne nic v tom smyslu, jestli byly tenké, tlusté nebo liberecké a co si udělala k tomu. Ne, ona ji totiž neposlouchá, nebo poslouchá, ale nevnímá, neboť zatímco ta druhá mluví, přemýšlí, co jí zase sdělí, až ji pustí ke slovu. Mnohdy je to tak trapné, že spustí svou ještě dříve, než ta první dokončila větu, využivši toho, že se jen nadechla, nebo jí zaskočilo.

jen jako záminku k pronesení vlastních myšlenek, a jelikož se jedná o mou matku, snažím se ji doposlouchat. Mezi dvěma ženami by ale tento typ rozhovoru pokračoval do nekonečna.
Jedna by třeba řekla: „Včera ke mně přijeli na dva dny mladý s vnučkama.“. V této chvíli by chlap, když už by se dostal do málo pravděpodobné situace, že by se musel vybavovat s někým, na němž mu tak málo záleží, že mu jsou jeho děti i s vnuky ukradení, alespoň diplomaticky poznamenal něco k tématu, např.: „Jak jsou velcí?“

Nám mužům

by to mohlo být jedno, pokud by ovšem tuto metodu ženy neaplikovaly i v rozhovorech s námi. Protože na to nejsem zvyklý, tak mě vždycky rozčílí, když třeba moje matka uprostřed mého líčení nějakého příběhu mi vpadne do řeči s úplně něčím jiným. Rozhovor pak vypadá asi následovně: Já: „Přistáli jsme helikoptérou na ledovci ve výši asi 4000 m. Většině z nás bylo z nedostatku aklimatizace špatně...“ Matka: „Ten televizní seriál Dallas je výborný, škoda, že mi včera tak lítal obraz.“. Nato já už ve vyprávění nepokračuji, protože je mi už po první minutě jasné, že ji mé zážitky vůbec nezajímají a že mě tady má

NEZÁJEM O CIZÍ PROBLÉMY

Dialog dvou žen se skládá ze dvou nezávislých monologů.
Miroslav Plzák
Nejsem zdaleka první, kdo na tento fakt upozornil, a kupodivu ženy se za svou neschopnost (či neochotu) naslouchat jiným problémům než svým nestydí. Ono jim to totiž vůbec nepřijde nenormální ani nemorální. Naslouchat druhému, snažit se jej pochopit a hledat řešení a pomoc, zasmát se pointě jeho vtipu a dále ji rozvést - to jsou vlastnosti, kterých ženám s přibývajícím věkem ubývá.

Strávím víkend s paní nebo dívkou.

Jsme si sympatičtí, oběma se nám to líbilo. V neděli večer odcházím za svými povinnostmi (rodina, sport, firma atd.) a může se stát, že ji už nebudu mít buď čas, nebo chuť nebo obojí znovu někam pozvat. Tento víkend zůstane v mých vzpomínkách zapsán jako něco příjemného, a ocitnu-li se v místech, kde jsem s touto ženou byl, sevře se mi srdce a nostalgicky si budu zblízka prohlížet vše, čeho jsme se tenkrát spolu dotýkali. Ne ale tak ona. Ona se bude cítit podvedena. Až jednou přijde do těchto míst, budou pro ni představovat jeviště jedné z jejích proher. Řekne si: „Tady jsem jednou jednomu nalítla“. Proč? Vždyť tady strávila pěkný víkend, byla o tom přesvědčena a sama to i tvrdila. Co překvalifikovalo víkend z pěkného na šeredný? Že jsem ji potom už nezavolal? Proč existují v ženách pouze dva druhy pocitů - pocit toho, že je někdo zneužil pro vlastní potěchu, neboť nezaplatil svou duší, a pocit vítěze, získavšího navždy dobyté teritorium, kterýžto pocit se dá v životě tak málokrát zažít? Copak musí být o hrůzu ženskou někam pozvat, protože místo aby mi za to poděkovala, tak mi to jednou vyčte?

DISKOTÉKA

Tento způsob zábavy již dlouhou dobu nachází velký počet vyznavačů (nechme stranou úvahy, zda se jim líbí proto, že za ohlušující a neutuchající zvukovou bariérou v pohodě skryjí svou duševní vymaštěnost a mohou se projevovat jen svou povrchností). Vždycky, když jsem se na nějaké ocitl, bylo mně nápadné, že třeba z 500 převážně mladých lidí ve věku, ve kterém každá noc s partnerkou, natož noc, během které se tančilo, by měla logicky vyústit v pomilování se, se většina těch lidí chová naprosto bezpohlavně. Čekalo by se, že někdy kolem půlnoci začnou davy „tančících“ řídnout a odcházet do soukromí. Ne, ve 4 hodiny ráno jich tam z těch 500 bude 490. Ať mi nikdo neříká, že se do toho pustí v 5 ráno. A pak jdou do práce nebo domů. Takhle to asi není. Ale pak těch 90 procent mladých lidí po celém světě:
a) není normální
b) není normální jen ženská část diskotékového osazenstva, protože chlapi tam přišli na lov, nejraději by byli už o půlnoci s nějakou v posteli, aby další den ještě něco zastali, ale protože jsou všechny z „trdlování“ mimo, dělají jim chlapi, nemajíce jiné volby, kašpary až do konce.
Nikdo ať mi ale neříká, že je normální, aby vlahou letní noc 90 procent těch mladých lidí strávilo hopsáním.

Jsme to my,

kteří se chceme milovat na romantických místech bez ohledu na nepohodlí, jsme to my, kteří s přetékajícím srdcem trháme na louce květiny a trpíme steskem po naší milované, ocitneme-li se kdesi bez ní v krásném prostředí (zapomínajíce přitom na její každodenní přehmaty), v našich duších stále ještě zeje jizva z rozchodu, když už naše bývalá dávno spočívá v objetí někoho jiného.
Nemůže být povrchnějšího soudu, než když jsme ženami kvůli přímočarosti našeho jednání a drsnější mluvě označováni za cyničtější pohlaví. Jsme pouze pohlaví, které se méně přetvařuje.

KDO JE ROMANTIČTĚJŠÍ

Ač se to zdá na první pohled absurdní, jsme to my, muži. Navzdory tvrzení, že jsme cynici, kteří myslí jenom na to jedno, navzdory tomu, že mluvíme i jednáme hruběji, neurvaleji a sprostěji, jsme to my, muži, kteří jsme v 99-ti procentech autory hudebních skladeb a básní, neboť tímto způsobem odlehčujeme přemíře citu, který nás svazuje. Ženy zřejmě touto svazující přemírou citů netrpí. Proto nemají ve svých řadách Beethoveny, Čajkovské, Dvořáky a nekonečnou řadu dalších skvělých mužů. Jestliže tvrdí, že v uplynulých staletích neměly možnost dosahovat takového vzdělání, jako muži (i když stovky nejrůznějších komtes neměly po celý den nic jiného na práci, než brnkat na spinet a později na klavír), toto století, zvláště v poválečných letech jim přineslo dostatek možností, aby se mezi nimi zrodili Ježci, Gershwini, Šlitrové, Beatles... Nestalo se tak. Na vyprahlém podhoubí ženského srdce se může zrodit nanejvýš nějaká básnířka nebo spisovatelka. Ale hudba si vyžaduje něco více. Ke složení árie Rusalky nestačí jen vzdělání a chuť. K tomu je třeba i přetékající srdce. Jenom muži jsou ochotni z přemíry citu svádět kvůli ženám pistolové souboje, utíkat za nimi z kriminálu a nechat se u nich dopadnout. Jsme to my, kteří uprostřed vlahé noci toužíme objímat se s naší drahou pod hvězdami, kam se ona ovšem nenechá vylákat z diskotéky, na které bude trdlovat, až do samého konce.

PŘEZÍREJME ŽENSKOU POVRCHNOST

K původnímu požadavku krásy dodáváme ještě další: aby to nebyla kráva. Tím ovšem po ní chceme, aby byla Princeznou. Pochopitelně, že toho dosáhnout nemůžeme a měli bychom si uvědomit, že intelektuální část našeho života můžeme pohodlně prožít s přáteli, a od žen požadujme pouze to, co nám jsou s to poskytnout. Vyhneme se tím nepříjemnostem vyvěrajícím z toho, že nám dotyčná svou povahou leze na nervy. To se ovšem snadno poradí, ale hůře provede, zvláště když se naší partnerce podaří nás od mužské společnosti odblokovat.

Většina zdravých chlapů

(a to je příčina naší tragédie) při prvotním kontaktování své budoucí partnerky dotyčnou posuzuje hlavně a především podle její vizáže. Co si budeme nalhávat, můžeme se přetrhnout kvůli atraktivní ženské nehledě na to, je-li blbá jak štoudev, či ne. A naopak, nehezké ženy si nevšimneme a nezahoříme k ní láskou, byť by to byl hotový poklad. Po čase soužití s tou kterou krasavicí se však nutně její povrchnost prosadí. Po určité době přestaneme být tak zaslepeni, abychom nezačli postrádat hloubku povahy, nadšenost pro naše nápady a další vlastnosti, na které jsme si zvykli ve společnosti mužů. Sebekriticky zde musíme uznat, že v tomto ohledu se podobáme ženám čekajícím na Prince, přesněji řečeno, chceme po partnerkách, aby byly Princeznami.

Ženy těmto výhodám navyknou, začnou je považovat za samozřejmost a přestanou se starat o to, co všechno musí ostatní smrtelníci ovládat a překonat, aby se protloukli životem. Jde to dlouho, ale ne věčně. Jednoho dne sexappeal přestane fungovat. Přijde den, kdy dotyčná předeběhne ve frontě a chlapi, kteří dříve jen zašveholili něco o tom, že mají času dost, se na ni usápnou: „Táhni na konec fronty, ty stará megero!“ Jednoho dne jí soused řekne, že teď momentálně nemá čas jí opravit televizi, a dosud na váze nešetřící řezník ji natáhne. Zkrátka kouzlo jednou přestane fungovat. Na tuto situaci však ona není připravena. Není navyklá shánět a platit instalatéry, čekat fronty a roztlačovat auto. Neumí si nic spravit, neumí vzdorovat každodenním projevům nepřízně okolností, před kterými ji teď už nikdo nechrání a které za ni nikdo neřeší. V jejím věku se již ani nepřizpůsobí, a tak vzniká populace starých bab, které zanevřely na celý svět. Dříve nacházely místo v domovních a uličních výborech, potratových komisích a moralizujících spolcích. Drbou své bližní na nárožích a pavlačích a stávají se zlými tchýněmi. (Všimněte si, že se neříká zlý tchán). Smyslem jejich života je škodit, zlehčovat a přezírat výkony mladších, tiše závidět a jezdit ve špičkách veřejnou dopravou, aby si vynutily na unavených, z práce se vracejících spoluobčanech projev úcty v podobě uvolnění sedadla. Statisticky přežívají muže, které utrápily, o 10 let a ještě berou vdovský důchod.

POPULACE STARÝCH BAB

Vysoké procento mužů, mnozí i bez toho, aby si to uvědomovali nebo připouštěli, projevuje nejrůznější ústupky ženám s jistou nadějí, že by z toho tzv. mohlo něco být. Stopařka nikdy nečeká na silnici tak dlouho jako stopař. Ve frontě na lyžařský vlek úsměv hezké ženy vyžehlí předběhnutí. Píchlá pneumatika, pokuta, nesení těžkého kufru a další věci, ze všeho se mohou ženy vyvléknout v případě, že muži z nich vycítí alespoň jednoprocentní šanci na postel. Samozřejmě, že z toho v 99 procentech nic není a většina mužů ani nepřizná, že by to kvůli tomu dělali. Hrají si na gentlemany a snad si ani biologickou podstatu svého gentlemanství neuvědomují. Aby si nepřipadaly tak nízce, vynalezly ženy slovo galantnost pro zdůvodnění výhod, které jim muži prokazují. (V případě galantnosti a okolností s ní spojených zarytě mlčí o rovnoprávnosti).

Ve své krátkozrakosti jdou tak daleko, že koupím-li si například hokejku, jdu ji schovat k sousedovi, abych nemusel zdůvodňovat, kde jsem vyšetřil 500 Kč, které stála. Už vůbec bych ženě nevysvětlil, že může být z ekonomického hlediska vlastně ráda, protože budu-li celou zimu hrát každý víkend hokej, bude to stát těhle 500 Kč. Budu-li místo toho trávit víkendy v hospodě nebo u milenek, přijde to naši rodinu na konci zimy na desateronásobek.

EKONOMICKÁ KRÁTKOZRAKOST

Už vím, proč tolik lidí baví štípání dříví. Tam je totiž výsledek vidět ihned.
Albert Einstein

Pohříchu ženy posuzují ekonomickou úspěšnost toho kterého počinu podle okamžitého zisku. Mají-li pohromadě pár tisíc, nejraději by koupily novou ledničku, pár hadrů na sebe a další věci, které už dlouho „nezbytně“ potřebují. Nepřesvědčíte je o nutnosti peníze investovat třeba do zřízení pokoje k pronajmutí a teprve peníze z nájmu začít utrácet, neboť ty se obnovují, zatímco utratíme-li rovnou peníze určené pro investici, zazdíme všechny perspektivy.